Wehrmacht.cz

Zbrojnímu průmyslu byly sděleny požadavky na samonabíjecí pušku. Nejdůležitější z požadavků byly, že hlaveň nesmí být k odběru plynů provrtána, na horní ploše pouzdra závěru se nesmí při střelbě pohybovat žádné součásti a pro případ selhání automatiky musí být puška vybavena zařízením pro manuální opakování.

Požadavky byly nemilosrdné a své verze pušky vypracovaly a nabídly pouze dvě firmy – Walther a Mauser. Obě zbraně používaly Bankův systém (plyny vytékající z ústí hlavně udělí hybnost pístu, který mechanismu dodá energii pro provedení samonabíjecího cyklu. Při zkouškách finální verze zbraně firmy Mauser bylo odhaleno mnoho nedostatků a vad. Náboje se zasekávaly nebo docházelo k deformacím součástí. Bylo rozhodnuto, že návrh firmy Mauser se pro armádní účely nehodí. Tím se otevřela cesta pro firmu Walther. Tato firma dodala zbraň ráže 7,92mm Gewehr 41(W). Tato zbraň měla velice složitý mechanismus uzamčení pomocí dvou závor uložených po stranách těla závěru. Závory byly v uzamčeném stavu rozepřeny klínovitým pouzdrem úderníku do vybrání ve stěnách pouzdra závěru. Puška byla zavedena do výzbroje, zejména na východní frontě. Bangův systém byl příliš složitý a těžkých podmínkách východní fronty se často porouchával. Navíc zbraň byla těžká, nošení velice nepohodlné a její používání náročné.

Nabíjení nábojové schránky pušky pomocí pásků na pět nábojů bylo v bojových podmínkách zdlouhavé. Ve své době však byla G 41(W) jedinou samonabíjecí puškou a v její výrobě (která byla velice náročná) se pokračovalo. Celková produkce dosáhla počtu několika desítek tisíc. Neoblíbenost zbraně se ukázala, když se Němci na východní frontě seznámili s ruskou puškou Tokarev, které měly mechanismus pracující na odběru prachových plynů kanálkem z hlavně. Němečtí vojáci na východní frontě využívali mnoho ukořistěných pušek Tokarev a dávali jim přednost před německými G 41 (W). Po detailním prozkoumání pušky Tokarev Němci zjistili, že podobný mechanismus mohou zapracovat i do své pušky G 41 (W). Tím se zrodila známější G 43. Ta z pušky Tokarev převzala systém odběru prachových plynů kanálkem na horní straně hlavně. Závěrový systém zůstal nezměněn. Nepraktickou nábojovou schránku nabíjenou pásky nahradil snadno vyměnitelný zásobník na 10 nábojů. S rozběhnutím výroby pušky G 43 skončila výroba straší verze G 41 (W). Výroba pušky G 43 byla mnohem rychlejší a jednodušší a výrobní linky dodávaly značné množství této zbraně.

Vojáci si pochvalovali jednoduchost nabíjení a puška se těšila velké obliby. Při návrhu zbraně se využily všechny možnosti zjednodušení a zlevnění výroby. K výrobě pažbení se používala dřevotříska a plasty. V roce 1944 byla zavedena ještě třetí a poslední verze nazvaná Karabiner 43, která byla ještě více zjednodušena a zkrácena o 50 mm. Pušky G 41 (W) a G 43 využívaly standardní německý puškový náboj a neměly žádný vztah k vývojovému programu útočné pušky na krátký náboj ráže 7.92mm.


Gewehr G41 jako normální puška a odstřelovací puška s optikou od firmy Walther, zdroj: http://www.wikipedie.org

Puška G 43 se používal a uplatnila také jako odstřelovačská zbraň. K tomuto účelu se standardně opatřovala dalekohledem. Při plnění odstřelovačských úkolu byla puška G 43 velmi úspěšná. Puška se po válce dostala do výzbroje československé armády a byla ještě dlouho využívána.

Autor:	Radim Hálek
Použitá literatura:	[27] Bishop Chris – zbraně druhé světové války
	[28] Webové stránky http://zbrane4.blog.cz/