Guderianův návrat (1943 - 1945)

Začátek roku 1943 tvrdě otřásl Hitlerovým sebevědomím. 6. armáda, obklíčená ve Stalingradu, a její velitel generálplukovník Paulus, nebyli schopni pokračovat v bojích, a přes velkohubá prohlášení šéfa Luftwaffe Göringa o zásobování vzduchem a přes Paulusovo povýšení na polního maršála 30. ledna (s poznámkou, že žádný polní maršál se nikdy nevzdal), byli nuceni, trpíc hladem a zimou, 1. února kapitulovat. Ani ostatní formace na bojištích v Sovětském svazu (včetně tankových) nebyly ušetřeny a byly nuceny ustupovat. Proto Hitler svolil, když mu náčelník personálního úřadu armády Schmundt navrhl, aby Guderiana povolil zpět do služby. 1. března 1943 se tak, jeden z nejlepších polních velitelů, stal generálním inspektorem tankových vojsk (generalinspekteur der Panzerwaffen). Po traumatickým zkušenostech minulého roku, dostal Guderian úkol uspořádat a zmodernizovat Panzerwaffe, jako to udělal na počátku války. Byl znovu odpovědný za modernizování obrněných vojsk. Jeho odpovědnost zahrnovala vybavení, organizaci a výcvik Panzerwaffe v nejširším možném smyslu. Stál na úrovni vrchního velitele armády a byl podřízen přímo Hitlerovi. Jeho úkolem nebyla jenom organizace a výcvik armádních složek, ale i Waffen SS a Luftwaffe. Hned po svém jmenování vyvinul horečnou činnost. Za svého náčelníka štábu si vybral plukovníka Wolfganga Thomaleho, velmi schopného a nadšeného důstojníka. Za krátký čas byl sestaven plán výroby tanků a začalo se s obnovováním zdecimovaných tankových sil. Především se znovu začalo s výrobou tanků PzKpfw III a PzKpfw IV, než se začaly do výzbroje zavádět tanky Panther a Tiger, a snížil se přísun nových tanků do divizí Waffen SS. Nepodařilo se mu ovšem prosadit všechny své cíle, neboť se potýkal s nedůvěrou ostatných složek armády a s mocenskými zájmy Waffen SS a Luftwaffe. Konečně poznal v jak složité situaci byli mnohdy jeho nadřízení, když mu vydávali ty či ony rozkazy s nimiž nesouhlasil a proti nimž se bouřil. Zároveň začínal pochybovat o svém Vůdci, jemuž byl tak věrný, že se nepostavil po bok spiklenců, přes-tože mu bylo ublíženo. Guderian se rychle spřátelil s Albertem Speerem, ministrem pro výzbroj a střelivo a oba se společně podíleli se na dramatické zvýšení produkce tanků.

V dubnu předložil von Manstein návrh obkličující útok na předmostí Kurska - operace Zitadell (Citadela), což Hitler a náčelník generálního štábu Zeitzler zvažovali tak dlouho, než byla ruská obrana v důsledku úniku informací posílena. Přesto byla ofenzíva uskutečněna, protože již byly do výzbroje zařazovány neozkoušené Tigery a Panthery, jimiž byl Hitler nadšen. Ani Guderianovy protesty a jeho pověstná věta : "Kolik lidí podle vás vůbec ví, kde leží Kursk ? Světu je zcela lhostejné, jestli Kursk udržíme nebo ne...Proč vůbec chceme letos na Východě útočit ?", nezabránily v provedení této operace, která začala 4. července, a která skončila porážkou. Porážkou proto, protože neozkoušené Pathery byly poruchové a zaměřovací optika špatná. Podobně na tom byly i tanky Tiger a samohybná děla Ferdinand. Nejvíce se ovšem na porážce podílel špatný plán operace, kdy německé tanky útočily proti zkonsolidované a připravené obraně. U Kurska ztratila Německá armáda velké množství tanků a byla sovětským protiútokem zatlačena zpět. Existují názory některých německých generálů, že bitva u Kurska, největší tanková bitva 2. světové války, byla rozhodujícím momentem, protože zdecimované tankové svazy již nebylo možno doplnit, a proto se již německá válečná mašinérie nedokázala postavit na nohy. Útok u Kurska se změnil v rozhodující ústup Německé armády.

Po neúspěchu u Kurska získal Guderian nového přítele v náčelníkovi generálního štábu Kurtu Zeitzlerovi. Oba se v mnohém schodli a navrhli Hitlerovi, aby jmenovat na místo velitele armády někoho, kdo by tuto funkci lépe zastával (i když značně opatrněji). Přitom byl znovu opatrně kontaktován jedním ze spiklenců, plukovníkem von Tresckow, aby se k nim připojil, což Guderian znovu odmítl. Byl příliš vázán svou přísahou. Mezitím se začalo zdát, že Spojenci mají navrch. Vylodění na Sicílii, pád Mussoliniho a invaze do Itálie v září 1943 (operace Pochodeň - Torch) otřásly německým seběvědomím. I na východní frontě se situace, vinou špatných Hitlerových rozkazů, zhoršovala a německé jednotky od Kurska v podstatě ustupovaly. Guderian správně odhadl, že u Kurska byla rozhodující bitva, kde byly tankové jednotky tak zdecimovány, že ztráty již nebyly možno nahradit. Přesto se mu podařilo cíleným výcvikem střelců zbrzdit katastrofu, protože německé tankové posádky ničily více tanků než jejich protivníci. Za vše mluvila vítězství takových tankových es jako byli Wittmann a Carius, a plukovníka Hanse-Ulricha Rudela, který se svým Ju-87 zničil přes 500 tanků, a který jako jediný voják Wehrmachtu obdržel 1. ledna 1945 Zlaté dubové ratolesti k Rytířskému kříži (Ritterkreuz des Eisernes Kreuzes mit Goldenem Eichenlaub, Schwertern und Brillianten). V Guderianově hlavě se ovšem stále více ozývaly hlasy pochybující o kvalitách svého nejvyššího nadřízeného. Stejný názor mělo mnoho armádních velitelů, kteří již dávno ztratili iluze. Rommel, který vinou Hitlerova rozkazu o udržení pozic u El Alameinu přišel o spoustu dobrých mužů, jej nyní otevřeně kritizoval. Byl odvolán a posléze přešel na stranu spiklenců, což jej nakonec stálo život. Guderian věděl, že s takto otevřenou kritikou by také neuspěl, a proto pomalu a opatrně snižoval Hitlerovu kritiku v armádě. Snažil se získat podporu i u říšského vůdce Himmlera (Reichsführer SS), šefa SS a druhého nejmocnějšího muže Německa. Neuspěl, a proto plán na reorganizaci velení, předal Jodlovi, náčelníku operačního štábu vrchního velení. Není jasné, zda-li se o tomto aktu Hitler dozvěděl, podle jeho jednání se ovšem dá usuzovat že ne, protože není pravděpodobné, že by takovou urážku snesl. Na druhou stranu, jednou se s Guderianem v roce 1944 o tomto tématu bavil.

Spiklenci, kteří se již nemohli dívat na to, jak se jejich Německo mění neustálými spojenckými nálety na hromadu sutin, byli rozhodnuti jednat. Nejaktivnější z nich, plukovník Claus von Stauffenberg, vypracoval plán s krycím názvem Valkýra. Plán počítal s tím, že po zavraždění Hitlera budou pozatýkání vůdčí členové SS a NSDAP. Do atentátu bylo zapojeno mnoho vysokých důstojníků, z nich nejvýznamnější byli Beck, Höpner, Rommel, Speidel a Stieff. Možná by se mohlo zdát, že i Guderian do tohoto spiknutí byl zapleten, protože se pravidelně dostával do konfliktů s Hitlerem, který nemilosrdně trestal každé selhání velitelů na frontě (která byla většinou zaviněny jím samým). Nicméně pravdou je, že, jak řekl Thomale, který sám o spiknutí velmi dobře věděl, Guderian odmítl zúčastnit se spiknutí, protože by to vyžadoval přímý zásah proti Hitlerovi. Přitom zásadně nesouhlasil s operacemi prováděnými na východní frontě a s rozmístěním tankových sil ve vnitrozemí Francie, které nařídil Hitler, navzdory Rommelovým doporučením. Rommel již dál nemohl snášet Hitlerovo počínání, a proto 15. července poslal Hitlerovi ostrý dopis, v kterém je kritizoval. Přitom sám byl ochoten uzavřít se spojenci příměří. 5. června 1944 začala operace s krycím názvem Overlord. Ráno 6. června se na pobřeží Normandie vylodili spojenecké jednotky. Váhavost nejvyššího velení a názor, že k vylodění dojde v Calais způsobily, že spojenecké jednotky bez větších problémů rozšířili předmostí. Přestože Rommel s von Rundstedtem opakovaně naléhali, aby byly povolány zálohy, Hitler je odmítl. Přitom kdyby tankové divize zaútočily hned, možná by se jim podařilo katastrofu odvrátit. Po vylodění v Normandii vyvinuli spiklenci horečnou aktivitu a odhodlali se k rozhodujícímu úderu. I důstojníci ze staré školy (von Bock, von Rundstedt a Fromm) byli ochotni spiklence, pokud bude atentát úspěšný, podpořit. 17. července byl Rommel těžce raněn při leteckém útoku, čímž spiklenci přišli o osobu, které jim mohla získat veřejnou podporu. 18. července byl Guderian informován svým přítelem von Barsewitschem o atentátu (přičemž selhaly poslední snahy o jeho zatažení do spiknutí), nicméně neučinil nic, aby Hitlera varoval. 19. července Guderian, na popud Thomaleho, souhlasil se zadržením tankových jednotek, které byly vyslány do Východního Pruska, aby zakročily proti nepřátelskému výsledku (což byla ovšem oficiální verze plánu). 20. července 1944 v 12:50 vybuchla ve Vůdcově hlavním stanu, ve Vlčím doupěti Wolfschantze v Rastenburgu, ve Východním Prusku bomba, kterou tam přinesl von Stauffenberg. Jen pevný dubový stůl zachránil Hitlerovi život, nicméně takové štěstí již nemělo několik přítomných důstojníků, včetně Schmundta, kteří zaplatili cenu nejvyšší. Stauffenberg, aniž by se přesvědčil, jestli Hitler opravdu zemřel vydal pokyn k provedení operace Valkýra. Zároveň Fellgiebel nedokázal splnit svůj úkol a nevyřadil z provozu radiostanici v Rastenburgu a tak zpečetil osud spiklenců. Guderian toho dne nebyl k zastižení, protože se vydal hned ráno na procházku. Večer tohoto dne se dozvěděl, že spiknutí bylo potlačeno a několik jeho nejvýznamnějších představitelů (včetně von Stauffenberga, Olbrichta a Becka) bylo mrtvých, což způsobil velitel záložní armády Fromm, který si tak chtěl zachránit život. Zanedlouho byli popraveni další a dva polní maršálové - Rommel a von Kluge, přestože se aktivně nepodíleli na atentátu, spáchali sebevraždu. Guderian dostal ještě téhož dne rozkaz hlásit se na vrchní velitelství armády v Lötzenu, a tak byl 20. července 1944 jmenován náčelníkem generálního štábu (Chef des Generallstab des Heeres).

Guderian odpovídal za veškeré dění na východní frontě a podléhal, což muselo být velmi nepříjemné, dozoru Hitlera a vrchního velení. Dále byl jmenován členem Čestného soudu (předsedal mu von Rundstedt), který vyšetřoval důstojníky, u nichž existovalo podezření z účasti na atentátu. Důstojníci, u kterých se prokázalo spojení se spiklenci byly zbaveni hodností, vyloučeni z armády a souzeni civilními soudy. Ještě více než kdy jindy se prohloubily nedůvěra Hitlera k armádě a nesnášenlivost armády a Waffen SS. Nejhorší ovšem byla situace, ve které se nyní Německo nacházelo. Rudá armáda pochodovala na Varšavu a Spojenci pomalu ale jistě postupovaly Francií a Itálii - smyčka se utahovala. První úkol, který se Guderian snažil splnil, byla stabilizace situace na frontě, zastavení panických ústupů a vybudování defenzivních pozic. První plody se objevily již na podzim, kdy byli Sověti poraženi u Varšavy. Zároveň probíhaly těžké boje na Sigfriedově linii, kde se Spojenci drali do Porúří. Guderianova práce, jejímž účelem bylo zastavení především sovětských jednotek, byla v podstatě sabotovány vrchním velením OKW, protože čerstvě zkonsolidované a zkušené jednotky na východě byly vysílány na západ, aby bránily ohrožené Porúří. Dřívější spojenci Německa po jednom odpadali a posledním věrným bylo Maďarsko, k němuž se z jihovýchodu a východu neúprosně přibližovaly sovětské tanky. Bylo jasné, že tankové divize jsou jen zašlým stínem své bývalé slávy a nebudou schopny postupující Spojence zastavit. Přestože byly nyní vyráběny i skvěle pancéřované tanky PzKpwf VII König Tiger (Tiger II), nebylo možné je účinně nasadit, protože nebyla nafta, ani dostatek střeliva. Počátkem října 1944 již vkročili Sověti do Východního Pruska, takže byl Hitler donucen opustit Rastenburg a přesunout se do budovy kancléřství v Berlíně. Guderianem tato skutečnost otřásla, protože zatímco se připravovala zbytečná ofenzíva na západě, a armády na Východní frontě byly zdecimovanou, a sovětským útokům odolávaly jen silou vůle, jeho žena žijící právě ve Východním Prusku se ocitla v ohrožení.

Hitlerovi zraky se nyní upřely znovu na Ardeny, kde měla být v lednu zahájena operace s krycím názvem Herbstnebl (Podzimní mlha. Hlavní úsilí ofenzívy měla na svých ramenou nést nově zformovaná 6. tanková armáda SS (SS Panzerarmee 6), které velel generálplukovník SS Sepp Dietrich (SS Oberstgruppenführer). Dále se měly útoku účastnit 5. tanková armáda Panzerarmee 5) generál tankových vojsk von Manteuffela (který Hitlera okouzlil svou statečností při dobývání Moskvy) a 7. armáda generála Brandenbergera. Grandiózní plán byl zpochybněn velitelem skupiny armád B polním maršálem Modelem a von Manteuffelem, kteří navrhovali pouze tzv. malé řešení, které mělo mnohem větší šance na úspěch. Každopádně Guderian zastával názor, že ofenzíva je pouze zbytečným plýtváním sil, které by se daly využít mnohem účinněji. 26. prosince sdělil svůj názor na tuto operaci Hitlerovi, ten jej ovšem znovu odmítl. 9. ledna předal Hitlerovi zprávu, ve které se psalo o muhutné sovětské ofenzívě, která se připravovala. Hitler jejího autora obvinil z bláznovství, na což Guderian reagoval tím, že pokud je autor této zprávy, generál Gehlen blázen, pak je bláznem i on (Guderian), načež se Hitler uklidnil. Po několika dnech byla ofenzíva skutečně zahájena a vedla ke konečné porážce Německa na východě, protože posily dorazily příliš pozdě a nebo byly rozmístěny na špatných místech. 6. tanková armáda SS byla převedena do Maďarska, kde měla zahájit další ofenzívu (tentokrát již poslední). Její nasazení v bažinatém terénu v okolí Balatonu a na nevýznamném místě bylo ryzí hloupostí. Dietrichův neúspěch Hitlera tak pobouřil, že zakázal nosit členům 1. divize SS (Leibstandarte SS Adolf Hitler), jeho jméno, což Dietrich a ostatní členy této elitní divize, kteří statečně bojovali, rozlítilo, takže Vůdci poslali utrženou ruku jednoho z padlých s nášivkou Leibstandarte.

Na konci ledna již byl Guderian na pokraji šílenství. Vytýkal Hitlerovi jeho neschopnost v nasazení jednotek, svěření velení skupiny armád Visla Himmlerovi, a odpovědnost za ztrátu mnoha tisíc mužů skupiny armád Sever, kteří byli obklíčeni v Kuronsku, ale mohli být evakuováni po moři, což Hitler odmítl. O týden později se oba kohouti střetli znovu, když Guderian požadoval, aby Himmler se svou skupinou armád okamžitě zaútočil, což Himmler odmítl s omluvou, že má nedostatek střeliva a pohonných hmot. Od počátku roku 1945 Guderian začal stále více útočit na Hitlera a jeho politiku, a také na jeho útoky proti armádě. V únoru již Spojenci na západě dosáhli, i přes tuhý odpor 1. výsadkové armády generálplukovníka Alfreda Schlemma, břehů Rýna a v březnu se jim podařilo jej překročit. Himmler svou neschopností způsobil, že se situace drasticky zhoršila i na východě a cesta k Berlínu byla v podstatě volná. Na vlastní žádost byl na konci března Himmler odvolán ze své funkce a nahrazen generálplukovníkem Gotthardem Heinricim, což celé zpunktoval Guderian. Zdálo, že manipuluje s Hitlerem jako s malým dítětem. To se mu nelíbilo, a tak Guderianovi navrhl, aby si vzal zdravotní dovolenou. Guderian to odmítl s poznámkou, že není nikdo, kdo by jej mohl nahradit. 28. března se Hitler a Guderian naposled octli v hádce kvůli údajné nekompetentnosti jednoho z armádních velitelů což Guderian odmítal. Scéna bylo podle zúčastněných velice bouřlivá a Guderian s vervou sobě vlastní svého podřízeného obhajoval. Jak napsal Walimont : "Ukázal podruhé příkladnou morální statečnost, když chránil své podřízené". Předposlední náčelník německého generálního v 2. světové válce (nahradilo ho poddajný generál pěchoty Hans Krebs) opět ukázal sílu svého charakteru, když za své názory bojoval až do konce. Po tomto incidentu dostal od Hitlera 6 týdnů zdravotní dovolené. Bylo to naposled, co svého Vůdce viděl živého. Po svém odchodu z generálního štábu v Zossenu odjeli manželé Guderianovi do Mnichova, kde se Heinz podrobil několikatýdenní léčbě srdce. 1. května se připojil k inspekčnímu velitelství tankových sil a uprchl do Tyrol, kde se 10. května vzdal Armádě Spojených Států Amerických (US Army).