Bitva u Stalingradu (3.9.1942 - 2.2.1943)

Předvečer bitvy

PzKpfw IV v SSSR Bitva o Stalingrad byla jednou z nejvýznamnějších událostí 2. světové války. Dá se říci, že se jedná o tzv. „zlom na východní frontě“, neboť právě do období vypuknutí této bitvy německá armáda postupovala do nitra Sovětského svazu, po této bitvě se však „karta obrátila“ a německá vojska se dala na ústup před sovětskými jednotkami. Na jaře 1943 byly sice pokusy znovu obrátit vývoj na Východní frontě tzv. „Mansteinovou jarní protiofenzívou“, ale dá se konstatovat, že tato ofenzíva, přestože z počátku vlila do žil německým jednotkám trochu naděje, ztroskotala.

Bitva o Stalingrad začala 4. září 1942 a trvala až do začátku února roku 1943, tedy 5 měsíců. V následujících řádcích bych se pokusil objasnit příčiny, důležitost a následky jedné z největších a nejzávažnějších bitev 2. světové války.

 

Zahájení bitvy

Samotný počátek bitvy se datuje na 3. září 1942, kdy se čelní útvary německého XIV. tankového sboru probojovaly až do vzdálenosti osmi kilometrů od centra města Stalingradu. O den později byl však jejich útok sovětskou obranou zastaven. Proti Němcům stál tzv. Stalingradský front, vytvořený ze zbytků ustupujících jednotek, jakož i z 62., 63. a 64. armády, vzatých ze záloh, a 21. i 57. armády, přicházející z Jihozápadního frontu. Svazkům německé 4. tankové armády se mezitím podařilo proniknout k jihozápadním předměstím, tam však narazily na sovětská dělostřelecká postavení a tankové útvary.

V následujících týdnech se bitva o Stalingrad změnila v rozhořčený boj o každý blok domů, o každou křižovatku. 14. září pronikla německá vojska podél Volhy přes komplex hlavního nádraží směrem k severu. Do poloviny září padla Němcům do rukou celá jižní část města. Dějištěm těžkých bojů mezi německými a sovětskými jednotkami se poté staly severní čtvrti Stalingradu. Rudá armáda, zatlačená k Volze, využívala všech možností boje ve městě: v ulicích vyrostly barikády a obytné domy se změnily v pevnosti.

I když cílem německých vojsk bylo v ideálním případě rychlé obsazení města a jeho klíčových částí např. strategicky důležitých objektů (nádraží, tovární haly…), setkala se německá vojenská uskupení ve Stalingradu s poměrně tuhým odporem. Navzdory těmto skutečnostem se Němcům podařilo v jeden okamžik dostat pod kontrolu asi 9/10 města, celé město se jim však obsadit nepodařilo. Již od listopadu 1942 do února 1943 se německá vojska pokoušela zpočátku úspěšně vzdorovat sovětským silám, které se pokoušely ubránit město a zatlačit nepřítele až za jeho hranice zpět na západ, avšak ubránit obsazenou část Stalingradu a po sléze zaútočit na zbývající část města se Němcům už nepodařilo.

22. listopadu se okolo německé 6. armády uzavřel obkličující kruh sovětských vojsk, známý spíš pod svým častěji uváděným názvem „Stalingradský kotel“. 6 armádě tehdy velel generálmajor Fridrich Paulus. Po dokončení sovětské obkličovací operace se ve stalingradském kotli ocitly německá 6. armáda a IV. armádní sbor německé 4. tankové armády, jakož i rumunská 20. pěší a 1. jezdecká divize. O početní síle těchto vojsk panovaly na obou stranách pouze dohady. Zatímco sovětská strana se domnívala, že se jí podařilo obklíčit 80 000 mužů, soudilo vrchní velení wehrmachtu, že se jedná o cca 400 000 vojáků. Velitel 6. armády generálmajor Paulus odhadoval sílu svých vojsk asi na 200 000 bojeschopných mužů. V kotli o rozloze 1500 km2 se ve skutečnosti 22. listopadu nacházelo asi 284 000 mužů, z toho 9500 Rumunů a 20 300 sovětských válečných zajatců.

 

Kritická situace

K obklíčení německé 6. armády, zbytků 4. tankové armády a rumunských vojsk došlo vinou sovětské protiofenzívy a řadou dalších faktorů, jako např. zhoršené počasí a poklesy teplot až na –26°C, které značně negativně ovlivnily bojeschopnost německých a rumunských vojáků. Po obklíčení kotle Hitler nařídil Paulsově armádě, aby zaujala postavení kruhové obrany. Ještě téhož večera velitel 6. armády generálmajor Paulus poslal do Berlína radiogramem žádost o celkovou svobodu jednání a povolení k pokusu o průlom ze stalingradského kotle. Tato žádost byla Hitlerem okamžitě zamítnuta. V odpovědi z Berlína také stálo, že 6. armáda má počkat na vyprošťovací útok zvenčí. 6. armáda měla v tu chvíli zásoby ještě asi na 6 dní boje.

V noci z 23. na 24. listopadu se náčelník štábu pozemního vojska Kurt Zeitzler marně pokoušel získat Hitlerův souhlas s vyklizením Stalingradu. V ranních hodinách 24. listopadu se říšský maršál a velitel Luftwaffe zaručil, že letectvo bude schopno vojska obklíčená ve Stalingradu zásobovat nejnutnějšími věcmi, jako např. potravinami, léky a spoustou dalších důležitých věcí. O den později 25. listopadu odstartovaly první stroje typu Junkers Ju 52 k zásobovacím letům. Svazky 6. armády denně spotřebovaly asi 600 tun munice, pohonných hmot, potravin a krmiva pro 50 000 koní. Přestože v prvních dvou dnech zásobovací operace byly uvolněny všechny transportní letouny Ju 52, které mohlo vrchní velení postrádat, bylo vojskům obklíčeným v kotli dopraveno jen asi 65 tun munice a pohonných hmot.

 

Německá kapitulace

Situace pro německé vojáky obklíčené v kotli vypadala opravdu velmi špatně. Pokusy o vyproštění 6. armády dále pokračovaly, ale již po několika dnech ztroskotaly. 4. tankové armádě pod velením generálplukovníka Hermanna Hotha se v součinnosti s 6. tankovou divizí, přisunutou z Francie, a 23. tankovou divizí během několika hodin podařilo zatlačit svazky 51. armády, bránící se na vnějším obvodu kotle, ale útok, jenž měl zabezpečit levé křídlo vyprošťovací operace, po několika dnech uvázl v prostoru mezi řekami Don a Donec. Němcům nepomohla ani podpora, kterou obklíčeným jednotkám poskytl velitel skupiny armád Don polní maršál Erich von Manstein, jenž nařídil, aby XXXVIII. Armádní sbor pod velením Karla Hollidta zahájil postup z velkého ohbí Donu.

Dne 16. prosince zahájila vojska sovětského Jihozápadního frontu protiofenzívu v 90 kilometrů širokém úseku fronty na středním Donu. Dne 20. prosince se sovětským vojskům podařilo dosáhnout průlomu ve směru hlavního úderu, vedeného k Rostovu na Donu. Vzhledem k nově vzniklé situaci bylo vrchní velení Wehrmachtu přinuceno stáhnout síly 4. tankové armády, která se doposud přiblížila na vzdálenost 48 kilometrů od obklíčených Paulusových vojsk, na severozápad a čelit bezprostředně hrozícímu odříznutí německých zásobovacích a ústupových komunikací skupiny armád Don i skupiny armád A. Ve snaze zabránit katastrofě, jež se mohla snadno vyvinout v „druhý Stalingrad“, vydalo vrchní velení pozemních vojsk 28. prosince rozkaz k zahájení ústupu z Kavkazu.

25. ledna roku 1943 se povedlo sovětským vojskům v důsledku velké ofenzívy oddělit stalingradský kotel na dvě části. Den před tím byl večer na dálku povýšen Hitlerem Paulus do hodnosti generála polního maršála, a to proto, že v ještě nikdy v historii německé armády nepodepsal německý polní maršál kapitulaci. Vždy buď padl v boji, nebo v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu. Hitler věřil, že se tak stane i tentokrát a že Paulus kapitulaci nepodepíše, jenže se přepočítal. 31. ledna podepsal generál polní maršál Fridrich Paulus kapitulační listinu, která měla ukončit dosavadní boje v jižní části stalingradského kotle, jenže v severní části se bojovalo až do 2. února 1943. Do ruského zajetí se následně odebralo asi 100 000 německých vojáků, z nichž se o 12 let později v roce 1955, vrátilo do Německa asi 5 000 mužů. Zbytek mužů zahynul v krutých podmínkách ruských gulagů. 2. února 1943 generál pěchoty Karl Strecker podepsal kapitulaci severní části stalingradského kotle, čímž skončila bitva o Stalingrad.

 

Závěr

K porážce německých vojsk napomohlo do značné míry i nepříznivé počasí, které zde v zimním období panovalo. Zejména, pak ale fakt, že se německé síly nedokázaly přizpůsobit stále častěji přicházejícím protiútokům sovětských vojsk.

Tato z německé strany prohraná bitva měla za následek postup sovětských vojsk, který nedokázala zastavit ani Mansteinova jarní protiofenzíva. Stalingrad byl zlomem na východní frontě, který odstartoval německý ústup a přispěl tak k urychlení konce války, i když ten přišel až v květnu 1945.

Autor: Ondřej Špur & Tomáš Paulík