Po vystoupení Německa z Ligy národů, Noci dlouhých nožů (zavraždění vůdců Sturm Abteilung a disidentů) 30. června 1934 a odhalení existence Luftwaffe v březnu 1935 pomalu, ale jistě získával Hitler absolutní moc. Na místo Röhmových SA (Sturm Abteilung) se rozvinuly SS (Schutz Staffen) Heinricha Himmlera a vytvořily si vlastní vojenské křídlo s názvem Zbraně SS (Waffen SS). Hitler poté začal armádě dávat skryté signály nepřátelství a armáda oplácela stejnou měrou. Guderian s Lutzem přesto horentně pracovali na vývoji svých obrněných jednotek. Mnoho služebně starších důstojníků, často dělostřelců, však nebylo připraveno přijmout Guderianovy myšlenky bez nezbytného důkazu. Neuznávali ho také z důvodu, že nebyl absolventem Kriegsakademie, třebaže byl jedním z nejnadějnějších důstojníků v armádě. Proto potřeboval mocného spojence a také jej dostal. Stal se jím právě Adolf Hitler. Při Hitlerově první inspekci v Kummersdorfu na počátku roku 1934, kdy Guderian předvedl základní prvky tankové divize - motocyklový oddíl, protitankový oddíl, oddíl zkušebních tanků PzKpfw I (Panzer Kampfwagen) a průzkumná vozidla. Odhalil tak svůj koncept, kdy si byly tankové jednotky ve své roli rovny dělostřelectvu i pěchotě. Když Hitler uviděl Guderianův obrněný vůz, s dřevěnou věží a dělem, kroužící kolem cvičiště, nebyl u vytržení a nevolal : "To je to co chci ! To je to, co potřebuji!" tak, jak je to často uváděno, ve skutečnosti na to příliš nereagoval, ani zpočátku nijak zvlášť obrněné jednotky nepodporoval.

Hlavní motivací zbrojení armády bylo získání takové obranné síly, aby bylo možno ubránit hranice proti potencionálnímu nepříteli. Vývoj útočných jednotek, včetně Guderianových mělo proto nízkou prioritu. Francouzská okupace Porúří v roce 1923 se nesetkala s odporem, protože nebylo čím se bránit. Tak to bylo až do roku 1933. Tehdy již byla Německá armáda připravena, měla sjednocené síly a byla plná velitelů. Bylo to proto, že Versailleská smlouva omezila důstojnický sbor na pouhých 4000 důstojníků, v armádě byla více než polovina poddůstojníků (jejich počet nebyl smlouvou omezen) a každý voják byl schopen zastávat post o několik stupňů vyšší (např. poručík tak mohl velet praporu). Guderian sám se velmi obával válečné hrozby, protože předpokládal, že Německo by delší válku nevydrželo. Nebezpečí však neviděl na západě, ale spíše na východě. Po 2. srpnu 1934 pak, po přísaze věrnosti armády Vůdci a nikoli ústavě, pocítil obavu, že věci by se mohli ubírat špatným směrem, přesto jeho důvěra k Vůdci vzrůstala. Několik jeho rozhodnutí však Guderiana velmi zklamalo. Bylo to především omezení armádních cvičení a ukončení vztahů s Ruskem, plynoucí z Rapallské smlouvy. Vrchní velitel generálplukovník von Hammerstein-Equord byl nahrazen generálplukovníkem Wernerem Fritschem, Guderianovým bývalým velitelem z Bertensteinu, což Guderian uvítal, protože jej považoval za schopného vojáka. Přesto odvolání von Hammersteina bylo něčím významné, a to tím, že byl jedním z posledních odpůrců Hitlera v armádě.

Pro rozšíření tankových vojsk bylo nutné vycvičit dostatečný počet řidičů. Armáda k tomuto účelu nebyla uzpůsobena, a tak Guderian hledal pomoc u Adolfa Hühnleina z SA a jeho NSKK (Národně socialistické motorové oddíly). V letech 1933 - 1939 vycvičily téměř 200.000 řidičů. Guderian měl ve vrchním velení velkého nepřítele. Byl jím náčelník generálního štábu generálplukovník Ludwig Beck. Byl dělostřelec a jako velké množství služebně starších důstojníků, věřil, že nejlepší uplatnění obrněných jednotek je v podpoře pěchoty. Stejně mocným nepřítelem obrněnců byla kavalerie, kterou jejich existence značně ohrožovala. Není bez zajímavosti, že přes 40 procent všech důstojníků v tankovém vojsku bylo kavaleristů, třebaže byl Guderian zpočátku proti tomu. Avšak po dohodě mezi Lutzovým zástupcem Waltherem Nehringem a generálporučíkem Waltrem von Reichenau, šéfem Ministeramtu (předchůdce OKW) kdy se k tankovému vojsku připojila 3. jízdní divize, se jeho odpor ke kavalerii zmírnil. Vytváření již plnohodnotného tankového vojska Panzertruppe se v létě 1934 v čele s Lutzem a s Guderianem jako náčelníkem štábu se ještě prohloubila nedůvěra jejich odpůrců. Přesto od konce 20. let vybudovali z praporu lehkých tanků PzKwpf I akceschopné jednotky, otestované při speciálních polních cvičení a za měsíc horečného experimentování oba dokázali, že tankové vojsko má budoucnost. Hlavním nedostatkem však stále ještě byla komunikace, který ještě potřeboval výrazná zlepšení. Nicméně vytvoření tankového velitelství již bylo jen formalitou a bylo oficiálně uznáno v říjnu 1935, kdy se Lutz stal prvním generálem tankových vojsk a byl pověřen jeho velením. Byly vytvořeny tři obrněné divize bez tanků, protože jich stále bylo málo a bylo také málo vojáků, které s nimi měly zkušenosti. Beck však neudělil obrněným divizím stejný status jako měla pěchota a dělostřelectvo. Navíc jmenování Guderiana do velení 2. obrněné divize znamenalo jeho "odklizení" od vývoje tankových vojsk (velením 1. tankové divize byl pověřen generál jízdy Maximillian von Weichs a velitelem 3. tankové divize se stal generál jízdy Ewald von Kleist). Beck hned nato vytvořil obrněnou brigádu k podpoře pěchoty.

Nicméně, i když byl Guderian odstraněn z centra vývoje, nepřestal v horečné práci a organizace, kterou zformoval pomalu rostla. Potýkal se však s nedostatkem výzbroje a nezkušeností nižších velitelů. Vyšší důstojníci měli mnohem více zkušeností, protože mnoho z nich působilo ve výcvikových střediscích v Rusku. Další výhodou byla propracovaný koncepce takových vojsk, která postupně způsobila převrat v moderním vojensví. Jeho poznání, že tanky by mohly hrát rozhodující úlohu v budoucích konfliktech, jako jádro mocné, útočné síly a že jiné zbraně by měly být podřízeny jejich požadavkům, se ve 2. světové válce ukázalo jako velmi přesné. Guderianovy požadavky na výzbroj se však značně lišily od těch které prosazoval generální štáb a nespokojen byl i s množstvím podpůrných vozidel. Chtěl lehké, ale i velmi těžké tanky s kanónem až do ráže 150 mm, využitelné i proti polním opevněním. Nakonec se mu dostalo pouze lehkého průzkumného tanku PzKpfw II s kanónem ráže 20 mm a středního tanku PzKpfw IV s krátkým a nepřesným kanónem ráže 75 mm. Oba tanky však měly velmi slabé pancéřování. Koncem roku bylo ještě rozhodnuto o výrobě tanku PzKpfw III (o něco menší verze Pz IV) s kanónem ráže 37 mm, který měl sloužit k ničení nepřátelských tanků. První tankové divize tak byly složeny z těchto typů tanků, které se vzájemně doplňovaly, nemohli se však v pancéřovaní ani v palebné síle rovnat např. francouzským tankům. Výhoda těchto tanků byla pouze v rychlosti a umístění posádky, což umožňovalo velkou rychlost a přesnost palby.

Největší výhodou Panzertruppe byla komunikace. Expert na rádiovou techniku plukovník Fellgiebel sestavil pro Guderiana velmi výkonnou rádiovou síť, které později byla jednou z příčin počáteční převahy německých tanků. Již na začátku války měl každý německý tank radiový přijímač a každý velící tank vlastní vysílač, který umožňoval německým obrněným formacím, jednat s vysoký stupněm taktické pružnosti. Požadavek na motorizaci vznesli i dělostřelci, což se však Guderianovi vůbec nelíbilo, protože mu ubíraly cenné zdroje. Když byl pak Guderian odvelen k 2. obrněné divizi, jeho místo zaujal měkký plukovník Friedrich Paulus. Lutz nebyl schopen zabránit rozpadu Panzertruppe v souladu se zájmy jednotlivých složek armády, takže průzkumné oddíly byly přidruženy k jezdectvu, i když s nařízením, že jakmile bude dost tanků, vrátí se zpět. Panzertuppe tak činily pouze tři obrněné divize, jimž velel nově zřízený štáb XVI. sboru. Velitelem skupiny 4 (Gruppenkomanndo 4), kam tento sbor patřil byl generálplukovník Walter von Brauchitsch.

Na začátku roku 1936 začala vznikat válečná teorie, která byla nazvána Blitzkrieg - bleskový úder vedený vzdušnými a pozemními silami. Guderian se této teorie ujal a bezmezně v ní věřil. Jeden z jeho závěrů byl, že největších výsledků se dá docílit nasazením velkého množství tanků k překvapení nepřítele. V srpnu 1936 se stal generálmajorem (Generalmajor) a bylo mu Lutzem navrženo, aby napsal knihu, kde by byly shromážděny všechny důvody pro existenci Panzertruppe a kde bude popsána její role. Guderian se této role zhostil skvěle a na počátku roku 1937 vyšla kniha s názvem Achtung! Panzer!, soubor přednášek, nejlepších článků a argumentů. Kniha se stala bestsellerem a stala se základní literaturou např. pro Kriegsakademie rakouské armády. V některých pasážích je kniha silně prohitlerovská, z čehož se dá usuzovat, že chtěl Guderian takovýmto lichocením získat větší podporu Vůdce. V této době také Guderian začal uveřejňovat články, ve kterých uvádí důvody podporující koncept nezávislé akce vedené rychlými tankovými skupinami.

Jak se Německo blížilo k válce, množily s mezi Vůdcem a generály konflikty. Když řekl Hitler ministru války von Blombergovi a veliteli armády Fritschovi, že hodlá začít válku, byli oba zděšeni a v tomto jej vůbec nepodpořili. Stejný názor na válku měl i náčelník generálního štábu Beck, který začal plánovat Hitlerovo odstranění. Když pak byli von Blomberg a Fritsch na počátku roku 1938 veřejně zostuzeni, byl Guderian hluboce znepokojen. Když se však jeho nařízeným stal von Reichenau a náčelníkem vrchního velitelství Wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht, OKW) Wilhelm Keitel, nemohl být vůbec zklamán. Získal tím totiž vlivného spojence, protože Keitelův bratr Bodewin byl jedním z Guderianových nejbližších přátel. 1. února 1938 byl povýšen na generálporučíka (Generalleutnant) a stal se velitelem XVI. sboru s Paulusem jako náčelníkem štábu. Zároveň s tím byl Lutz poslán do výslužby. 12. března 1938 Guderian velel jednotkám německé armády při vstupu do Rakouska. Měl tak možnost poprvé předvést sílu svých tanků. Příležitost dostali i Waffen SS pod velením generálporučíka SS Seppa Dietricha (SS Gruppenführer). Byl to právě Guderian kdo navrhl, aby byla vozidla pokryta vlajkami a kvítím, na znamení mírumilovných úmyslů. Připojení Rakouska k říši bylo Hitlerovým triumfem. Celá říše byla nadšena.

I když jeho triumfální předvedení tankových vojsk udělalo obrovský dojem, bylo stále co vylepšovat. Guderian horečně pracoval na vylepšení současných tří tankových divizí a na odbourání jejich problémů. Největším problémem byla spolehlivost jeho vozidel. Nebyl to však jediný problém. Pro cvičení na podzim 1937 se ukázaly nedostatky v logistice, a bohužel ve válečných konfliktech ve Španělsku a v Habeši se tanky příliš neosvědčily. Tomu však Guderian nepřikládal velký význam. Po prvním cvičení v roce 1938 však zklamali i starší velitelé, což Guderiana rozlítilo. Každý neúspěch mohl posílit opozici Panzertruppe. Po rakouském triumfu odstoupil generálplukovník Beck z funkce náčelníka generálního štábu na protest proti vzrůstající Hitlerově agresivitě. Jako o nástupci se jednalo i o Guderianovi, nakonec se jím stal generálplukovník Franz Halder. Zároveň se Guderian velmi sblížil s Hitlerem. Byl zván na obědy a do opery, a často spolu mluvili o tankových formacích. Nebylo proto divu, když po Mnichovském diktátu dostal jeho XVI. sbor za úkol okupovat Sudety. Není bez zajímavosti, že československá opevnění, se Guderianovi nezdála tak silná, jak se původně domníval, byl však spokojen s tím, že byla pokořena bez boje.

V říjnu 1938 bylo posíleno tankové velitelství a bylo zřízena funkce velitele mobilních jednotek. Guderian nejprve toto místo odmítl, ale po svém povýšení 1. listopadu 1938 na generála tankových vojsk (General der Panzertruppen) a po rozhovoru s Hitlerem svolil. 20. listopadu 1938 se tak stal velitelem rychlých jednotek (Schnellen Truppen) a byl odpovědný za odvod, výcvik, taktiku a techniku všech motorizovaných a obrněných jednotek Wehrmachtu. Když bylo 15. března 1939 zabráno Československo, někteří generálové byli velmi zděšeni. Národ i armáda se fakticky rozdělily do tří skupin. První skupina (včetně Guderiana) chápala Hitlerovo počínání jako znovuzískání prestiže, druhá, v čele s Beckem a von Hammersteinem, předpokládala, že Německo není ještě na válku připraveno, a třetí, která sympatizovala s odpůrci války, ale nebyla sto to projevit.

Nahoru