Budování Leibstandarte (1933 - 1938)
Hitler byl po volbách znovu pověřen sestavit vládu, za nelibosti von Schleichera, který se nacistické hrozby obával. Dělal vše proto, aby proti NSDAP poštval ostatní strany, což se mu ovšem nepovedlo, protože Hitlerovi se za pomoci nacionalistů skutečně podařilo vládu sestavit. Von Hindenburgh jej však donutil k rezignaci a 30. ledna 1933 jmenoval Hitlera říšským kancléřem. Hitler vycítil šanci, a pod záminkou nedostatečné podpory v Říšském sněmu vypsal nové volby. Kampaň NSDAP vedly v podstatě jenom SA aSS, které utlačovaly levicové aktivisty a další odpůrce nacismu. Den před volbami, 27. února 1933, byla zapálena budova Říšského sněmu, což pravděpodobně způsobili sami nacisté. Nicméně tato událost paradoxně pomohla NSDAP, protože jako viník byl určen holandský komunista. NSDAP získala 44 procent hlasů, takže se musela opět spojil s nacionalisty, přesto se Hitlerovi podařilo prosadit zplnomocňující zákon, čímž si získal prakticky neomezenou moc ve státě. Sepp Dietrich mu v průběhu této politické bitvy vždy stál věrně po boku. Byl jedním z jeho nejbližších, a proto nebylo divu, když jej Hitler 17. března pověřil, aby zformoval stráž k ochraně Říšského kancléřství. O několik dní později byl zbaven funkce velitele SS skupiny Sever, a stal se velitelem (a tvůrcem) Štábní stráže SS Dietrich (SS Stabswache Dietrich). O několik týdnů později byla stráž přejmenována na Zvláštní kommando SS Berlín (SS Sonderkommando Berlin) a přestěhovala se do Lichterfelde. V červnu 1933 byli zřízeny další dvě kommanda, a společně s kommandem Berlín se staly základem budoucích Zbraní SS (Waffen SS). Vyjímečné na Dietrichově jednotce, která nyní čítala 600 mužů, a dalších dvou kommandech bylo, že je cvičila armáda. Ale jen kommando Berlín využíval Hitler ke svojí osobní ochraně.
V srpnu 1933 byl zvláštnímu kommandu SS Berlín, změněn status z pomocné stráže na státní organizaci pod křídly armády, čímž získala tato jednotka i stejné platové ohodnocení jako armáda. 3. září byla všechna tři kommanda sloučena pod souhrnné označení Adolf Hitler Standarte. Při desátém výročí pivního puče, 9. listopadu 1933, získala tato jednotka konečný název Leibstandarte SS Adolf Hitler, a vykonala slavnostní přísahu svému Vůdci. Vyjímečnost této jednotky, která i později ve 2. světové válce bude jako jediná nesit jméno Vůdce, byla dána i přísnými kritérii pro přijetí. Všichni muži totiž museli být vysocí nad 180 (později nad 184) cm, mít věk mezi 17 a 22 a být velice zdatní. Navíc museli prokázat čistotu své rasy několik generací zpátky. Všichni rekrutiLeibstandarte prošli nejen tělesnou a vojenskou přípravou, ale i přípravou ideologickou, protože měli sloužit jako armáda v možném vnitrostátním boji.
Dietrich byl mezi muži SS ojedinělý svou úctou k armádním důstojníkům. Bylo to možná proto, že se kdysi chtěl stát vojákem, a nebo možná proto, že vojáci a důstojníci Leibstandarte byli cvičeni v armádních výcvikových střediscích. Zejména s Guderianem, mužem tankových vojsk, později navázal vřelý přátelský vztah a také se ho ve zlých dobách, jako mnoha dalších důstojníků, před Hitlerem zastal. To byla další vlastnost, kterou Dietrich oplýval. Zastával se těch, kterým bylo ublíženo. Hitler a špičky SStím nebyli potěšeni. 24. listopadu byl Dietrich jmenován velitelem skupiny Východ (Gruppe Ost) a bydlel na velitelství této skupiny. V době kdy velel této skupině se stal členem Státní tiskové rady, a v roce 1934 byl jmenován soudcem Nejvyššího diciplinárního soudu Německé pracovní fronty. V této době také získal, jako jezdec motokrosu, Říšský sportovní odznak (Deutsches Reichs Sportapzeichen) a Říšský odznak SA (SA Sportabzeichen). Svojí zálibu v motorech ještě zúročí, až bude Leibstandarte transformována na motorizovaný pluk. Holdoval i krasobruslení (i když ne aktivně) a byl členem jednoho z krasobruslařských klubů.
Hitler se začátkem roku 1934 začal dostával do poměrně bezvýchodné situace, protože armáda se nemohla dohodnout s SA a jejím šéfem Ernstem Röhmem, kterému se neustále zvyšovalo sebevědomí. Dokonce si dovolili požadovat začlenění mužů SA do armády a svěření obrany státu do jejich rukou, což by znamenalo konec armády. Armáda, ústy svého ministra obrany Wernera von Blomberga, požádala Hitlera o to, aby si vybral mezi ní a SA. Hitler o několik týdnů prohlásil, že armáda má jedinečné postavení, a je jedinou ozbrojenou organizací určenou k obraně státu, a ponechal nadále SA status politické bojové organizace. Potěšené špičky Reichswehru, po tomto kroku uznali Hitlera oficiálně jako von Hindenburghova nástupce, a v podstatě podpořily odstranění vůdců SA, které se uskutečnilo 30. června, a které vstoupilo do dějin, jako "Noc dlouhých nožů". Podporu Hitler našel i u šéfa SS Himmlera a říšského ministra a budoucího velitele letectva nacistického Německa Luftwaffe, letecké eso 1. světové války, Herrmanna Göringa, kteří jej otevřeně o odstranění Röhma požádali. Protože armáda odmítla aktivně pomoci (ačkoli vyhlásila bojovou pohotovost), Hitler "špinavou práci" svěřil do rokou Leibstandarte, a jejího velitele Seppa Dietricha. Leibstandarte se večer 29. vydala do Mnichova a Dietrich ji dvě hodiny po půlnoci následoval. Hned se hlásil na ústředním sekretariátu strany Hitlerovi, který mu předal seznam šesti prominentů. Byli to von Heydebreck a Heyn, čelní představitelé Freikorpsu, bývalý plukovník Schneidhuber, velitel SA ve Slezsku Heines, Wilhelm Schmidt a hrabě von Spretti. Dietrich je zatknul a předal bavorskému ministru spravedlnosti, který zpočátku protestoval, ale pak byl donucen popravy vykonat. Popravy byly prováděny i v ostatních částech země, a sám Röhm byl popraven 1. července (zahynul pravděpodobně rukou Theodora Eickeho, velitele koncentračního tábora v Dachau, pozdějšího velitele 3. divize SS Totenkopf). Celkem bylo popraveno několik stovek odpůrců fašismu a čelních představitelů SA. Zahynuli i osobnosti Výmarské republiky von Schleicher, von Kahr, a další. Není překvapující, že celá událost Dietrichem hluboce otřásla, zvláště když se od Hitlera dozvěděl, že byl také na seznamu.
Po smrti říšského prezidenta von Hindenburgha složila, v srpnu 1934 armáda (která se nyní nazýval Wehrmacht) Hitlerovi, který se mezitím prohlásil za "Vůdce a říšského kancléře" (Führer und Reichskanzler), přísahu, což bylo pro mnoho generálů jako rána do hlavy. Nicméně příslušníci armády přísahu vykonali, a navíc jejich velitel von Blomberg věnoval SS zbraně a výstroj, což znamenalo vytvoření nové vojenské síly, která dostala název Zbraně SS (Waffen SS). Dietrich byl za svou klíčovou roli v "Noci dlouhých nožů", hned 1. července 1934 povýšen na SS Obergruppenführera, a obrdžel čestnou dýku. V září 1934 vytvořil Himmler Útvary zvláštního nasazení SS (SS Verfügunstruppe), jejichž součástí byla Leibstandarte a dva nové pluky, které se nazývaly SS Deutschland aSS Germania. Dále se jednotky v koncentračních táborech sloučily do uskupení "Smrtihlav" (SS Totenkopfverbande), kterému velel Theodor Eicke, a které se staly základem 3. divize SS Totenkopf. Ostatní SS se nazývaly Všeobecné SS (Allgemeine SS). Tím ovšem vytváření nové vojenské síly neskončilo, protože SS si vytvořily i vlastní důstojnické školy, a nakonec získali od armády mnoho zkušených důstojníků, z nich nejznámější byli Hausser a Steiner. Na přelomu února a března 1935 se Leibstandarte poprvé dostala do akce, když dostala za úkol obsadit Sársko, kde skončila francouzská okupace, vyplývající z Versaillerské smlouvy, a jehož obyvatelé se chtěli zpět vrátit pod německou nadvládou. 1. března dorazila Leibstandarte do Sárska a byla jejími obyvateli velmi vřele přivítána. Po celých pět dní, až do 6. března, byly konány přehlídky a slavnosti, kde se Leibstandarte ukázala v nejlepším světle. Dietrich nechal v místních novinách vytisknou poděkování za to, jakého se jim dostalo přijetí. Vyjímečnost útvaru, kterému se dostalo takové cti, byla ještě dotvořena odlišením od ostatních útvarů SS bílými šňurami k černé uniformě, a na límci neměli jeho příslušníci číslo útvaru. Po celou dobu její existence se šéf SS Himmler snažil dostat Leibstandarte do své sféry vlivu, což se mu ovšem nepovedlo, protože Dietrich si nenechal nic diktovat, neboť měl bezmeznou podporu svého Vůdce. V tomto roce byl zároveň tím rokem, kdy se Německo úplně odprostilo od smlouvy z Versailles, takže se Hitler nestyděl oznámit existenci Luftwaffe, jejímž velitelem jmenoval Göringa, ani budovat Kriegsmarine, jejímž šéfem byl admirál Reader.
Po pochodu do Sárska se Leibstandarte ocitla v období naplněném především strážními povinnostmi (především při konání olympijských her). Právě to, že Leibstandarte tak významné postavení, že strážila nejdůležitější budovy a účastnila se všech důležitých událostí, způsobovalo, že její muži vzhlíželi na ostatní jednotky zpatra, a ani Dietrich nebyl jiný. Ve druhé polovině roku 1936 nastalo jisté zpestření, když dostala Leibstandarte obrněná vozidla, načež se Dietrich zúčastnil kurzu pro velitele motorizovaných jednotek v Zossenu. Důležité bylo, že se začaly množit konflikty mezi armádou a SS, které se dostávali do pozice, kde byli SA před několika lety. Armáda se začala její existence obávat a důstojníci SS, kromě bývalých příslušníků armády, v čele s Himmlerem, se netajili svou touhou po převzetí funkcí armády, což ovšem Hitler v roce 1938 zamítl. V březnu 1937 dostal Dietrich ke 4. výročí založení Leibstandarte od svých mužů těžký platinový prsten, který si velice oblíbil, a kterého si vážil. U svých vojáků byl skoro jako bůh, a na svou Leibstandarte si nenechal sáhnout, což se stále méně líbilo Himmlerovi a inspektoru SS Paulu Hausserovi, jemuž Dietrich zakazoval její inspekce. Koncem roku 1937 se Dietrich seznámil s Uršulou Moningerovou, do které se zamiloval, a se téměř přestal stýkat se svou první manželkou.
Rok 1938 byl pro Dietricha dost bouřlivý, protože se událo mnoho událostí, a schylovalo se k události největší, protože se Německo blížilo k válce. Proto se, v rámci rozšíření si svých vojenských zkušeností, účastnil školení pro velitele tankových divizí ve škole tankových vojsk ve Winsdorfu. V březnu 1938 dostala Leibstandarte úkol, svým významem značně přesahující ovládnutí Sárska, a to připojení Rakouska k říši (Anschluss). Rakouský kancléř se v obavě před okupací rozhodl vyhlásit referendum, načež mu Hitler začal vyhrožovat násilným aktem, takže kancléři nezbylo než odstoupit. I když k referendu nedošlo, Hitler se stejně rozhodl použít síly a pověřil nově zformovaný XVI. sbor, kterému nevelel nikdo menší, než tvůrce německých obrněných sil, generálporučík Heinz Guderian, který osobně oznámil Dietrichovi, že s ním se na vstupu vojsk do Rakouska bude podílet i Leibstandarte pod jeho velením. Guderian zároveň navrhl, aby Dietrich tlumočil Hitlerovi návrh, aby byla vozidla pokryta vlajkami a kvítím, na znamení přátelských úmyslů. Hitler souhlasil a oba generálové se připravovali na operaci, která měla zvýšit prestiž Leibstandarte a tankového vojska, jemuž prakticky Guderian velel. Oba muži v sobě našli zalíbení, a stali se dobrými přáteli. Leibstandarte, která tvořila zadní voj XVI. sboru, překročila rakouské hranice 12. března. Sbor se vydal na východ, směrem na Linec, pak postupoval na Vídeň, kde se mu dostalo triumfálního přijetí. Na Hitlerovu počest byla vystrojena přehlídka, kde se předvedly 2. tanková a 27. pěší divize společně s Leibstandarte. Po třech týdnech, na konci března se Leibstandarte vrátila zpět do Berlína.
V květnu 1938 Hitler nařídil, aby byl zřízen 4. pluk Zvláštních jednotek SS, s názvem Der Führer, a který měl sídlit ve Vídni. Pro Dietricha a Haussera to znamenalo další spor, protože Dietrich jeho členy odmítl prověřit. Hausser promptně informoval Himmlera a nabídl mu svou rezignaci. Vše se zanedlouho uklidnilo, a oba muži se usmířili. Armáda nyní pociťovala ještě větší obavy z rozšiřování SS, a její členy neuklidnilo ani Hitlerovo prohlášení, že se již Zvláštní jednotky SS rozšiřovat nebudou, a ani nepřítomnost dělostřelectva u pluků SS, které jim jako jediné chybělo, aby se vyrovnalo armádním útvarům. Po triumfálním připojení Rakouska k Říši, celý národ jásal a pociťoval hrdost nad novou velkoněmeckou říší. Heslem těchto dnů bylo : "Jedna říše, jeden národ.", jak napsala v dopisu svému manželovi Margaret Guderianová. Zatímco národ oslavoval, Hitler již začal uvažovat o novém cíli svých výbojů - Československu, a 20. května uvedl v platnost plán operace s krycím označením Fall Grün (Zelený). Jejího provedení se měl znovu ujmout Guderianův XVI. sbor společně s Leibstandarte.
V srpnu 1938 vydal Hitler nařízení, že SS budou nasazovány podle jeho vlastního uvážení, a že v případě ohrožení ze strany jiného státu budou podřízeny veliteli armády, a v případě ohrožení "zevnitř" šéfu SS, Himmlerovi. Koncem září se Leibstandartepřesunula do Grafenwöhru, kde se spolu s 1. tankovou divizí účastnila válečných her. Předtím se ovšem v armádě uskutečnily dvě významné události, a to odstoupení vrchního velitele armády generálplukovníka Wernera von Fritsche v únoru, ke kterému ho donutil Hitler (nahradil jej generál pěchoty Walter von Brauchitsch), a odstoupení náčelníka generálního štábu generála dělostřelectva Ludwiga Becka, který odstoupil na protest proti plánovanému obsazení Československa (nahradil jej generálplukovník Fritz Halder). V okolí druhého jmenovaného, a zároveň jeho nástupce, se začala formovat skupinka spiklenců, která se obávala nejen fašismu, ale hlavně války. V době nepřítomnosti Leibstandarte v Berlíně, spiklenci vycítili příležitost a rozhodli se Hitlera a jeho nohsledů zbavit. Konečný úder při němž měl být Hitler zatčen a postaven před soud se měl uskutečnit 28. září, nicméně se nakonec neuskutečnil, protože na schůzce anglického a francouzského předsedy vlády, tedy Chamberlaina a Daladiera, duceho Mussoliniho a Adolfa Hitlera v Mnichově bylo dohodnuto zabrání Sudet německem (Mnichovský diktát), a Hitler získal obdiv a podporu národa. Anglie a Francie chtěly tímto aktem zabránit válce což, jak se později ukázalo, bylo hodně naivní. Záčátkem října se tedy Dietrich a Guderian, vydali se svými jednotkami do Sudet, čímž zavšili bohaté události roku 1938.