Guderianovy začátky v armádě (1888 - 1918)

Předkové Heinze Guderiana žili po staletí v oblasti mezi řekou Vislou a Niemenem. Heinzův otec, Friedrich Guderian, roku 1872 vstoupil do armády a vypracoval se až na generálmajora. V říjnu 1887 se oženil a jeho manželka Clara porodila o rok později jejich prvního syna. Heinz Guderian (pokřtěn podle nového císaře Viléma II., který nastoupil na trůn 15. června) se narodil v Kulmu, nedaleko řeky Visly v Západním Prusku (nyní toto území náleží pod Polsko), 17. června 1888. O dva roky později, v říjnu 1890, se jim narodil i druhý syn, který dostal jméno Fritz. Oba bratři se rozhodli vstoupit do kadetní školy, jelikož v té době představovaly tyto školy (snad kromě reálných gymnázií) asi nejkvalitnější druh studia, jelikož se zde vyučovaly i předměty jako matematika, historie a cizí jazyky. V letech 1901 až 1903 oba bratři navštěvovali Kadetní školu v Karlsruhe v Bádensku a v roce 1903 byl Heinz poslán na Hlavní kadetní školu v Gross-Lichterfelde v Berlíně, kam ho Fritz později následoval. Na této škole mu učitelé vštípili základy pravé pruské disciplíny, jíž byl Heinz věren po celý svůj život. Choval k nim takovou úctu, že jim poděkoval ve své knize Vzpomínky vojáka (v orig. Erinnerungen eines Soldaten). To však neplatilo o instruktorech, které poznal na Válečné škole v Métách, proto se zaradoval, když byl v únoru 1907 poslán jako důstojnický čekatel (Fähnrich) k 10. praporu Hannoverských myslivců, kterému velel jeho otec Friedrich.

V lednu 1908 se Heinz Guderian konečně stal poručíkem (Leutnant). Kromě obvyklých zájmů, jaké měli mladí důstojníci té doby, se věnoval také studiu historie vojenství a čtení moderních děl vojenské literatury. Lidé z jeho okolí o něm říkali, že je velmi impulzivní, že dokáže mluvit stručně a jasně, někdy i velmi chladně. Snad proto v této době neměl žádného opravdového přítele. Přítele našel až s příchodem nových vojáků v Bodewinu Keitelovi, jehož bratr Wilhelm se za několik desetiletí stane jedním z nejmocnějších mužů nacistického Německa. V říjnu 1909 byl 10. prapor myslivců převelen do Goslaru, kde Heinz poznal Margaretu Görne, do níž se hned zamiloval. Chtěli se vzít již v prosinci 1911, ale otec Gretel (jak ji nazýval Heinz) si myslel že tehdy osmnáctiletá dívka je na vdávání moc mladá. Heinz byl donucen souhlasit s odkladem svatby o dva roky, takže se v únoru 1912 alespoň oficiálně zasnoubili. V té době mu jeho otec doporučil kurs o signální komunikaci, do kterého se mladý Heinz okamžitě přihlásil. 1. října tedy nastoupil k rádiové rotě 3. talegrafního praporu v Koblenzi. Rok strávený v této jednotce, která prováděla přípravné kursy pro Válečnou akademii (Kriegsakademie) byl pro Guderiana ve znamení neúnavné práce spojené i s výcvikem nováčků. I přes své velké zatížení v kursu, překladatelské a tlumočnické práce francouzštiny a angličtiny, se mu podařilo složit zkoušku hned napoprvé a 5. října 1913 byl přijat na tříleté studium na Válečné akademii v Berlíně. Předtím se ovšem 1. října 1913 konečně dočkal a oženil se s Margarete. Oba měli úplně odlišné povahy, přesto se výborně shodli, Margarete se stala jeho velkou oporou a často ho i uklidňovala.

Na Válečné akademii poznal Ericha von Manstein, který uznával stejné zásady a principy jako Guderian, a který se později stal jedním z nejvýznamnějších polních stratégů. O několik měsíců později se stala velká událost - začala I. světová válka. V té době se studenti akademie účastnili praktického cvičení, kde měli prokázat své vojenské schopnosti. Během manévrů na jaře 1913 byl Guderian přítomen jedné z největších zkoušek bezdrátového spojení ve spolupráci s 5. jezdeckou divizí, již velel generálmajor von Ilseman. Při manévrech získal cenné zkušenosti, ale také napsal dopis, v němž kritizoval spolupráci velitelství s jeho jednotkou. Dopis jej mohl stát kariéru, naštěstí byl však smeten ze stolu. 1. srpna 1914 byla vyhlášena mobilizace a kurz na Válečné akademii byl rozpuštěn. Heinz tak nemohl dokončit kurz, načež nastoupil k poslední jednotce u které sloužil, tedy k 3. rádiovému oddílu 1. jezdeckému pluku 5. jezdecké divize, která byl součásti 2. armády. S touto jednotkou se podíval na bitevní pole u řeky Marny, a u této jednotky jej také v září 1914 zastihla zpráva o narození syna, který dostal jméno Heinz-Günther (stal se také vojákem, sloužil v jednotkách panzertruppe a v poválečné německé armádě - Bundeswehru to dotáhl až na generálmajora).

O několik týdnů později 20. října byl převelen k 14. rádiového oddílu na velitelství 4. armády v Ypres a byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant). Pečlivě pozoroval vývoj na frontě a po zahájením zákopové války dostal příležitost účastnit se leteckého průzkumu a byl přítomen prvnímu nasazení bojového plynu v Ypres. U této jednotky zůstal až do 27. ledna 1916 (mezitím byl povýšen na kapitána - Hauptmann), než byl jako důstojník výzvědné služby vyslán na velitelství 5. armády u Verdunu, kde po následující půlrok pracoval na shromáždění podkladů pro zahájení dalšího útoku. V červenci byl poslán zpět na velitelství 4. armády, kde se stal zpravodajským důstojníkem. V průběhu dubna 1917 byl na frontě přítomen prvnímu nasazení francouzských tanků, což však na něj neudělalo příliš velký dojem. Od ledna 1918 strávil dva měsíce v kurzu důstojníků generálního štábu u Sedanu. Po ukončení kurzu byl 28. února 1918 jmenován členem sboru Velkého generálního štábu (Grosse Generallstab). Z toho se netěšil dlouho protože již v květnu byl převelen jako zásobovací důstojník k XXXVIII. rezervnímu sboru, kde získal neocenitelné znalostvi logistiky, což se mělo ukázal o dvě desítky let později. Velký dojem na něj udělaly tanky až v červnu 1918, kdy francouzi nasadili větší množství tanků, které zaznamenaly obrovský úspěch. Od té doby se začal této problematice věnovat a začal psát o tankových bitvách. Ačkoliv v I. světové válce nevelel žádné jednotce, ani se aktivně neúčastnil bojů, byl vyznamenán Železným křížem druhé i první třídy (Eisernes Kreuz 2.Klasse resp. 1.Klasse). Na konci listopadu, po skončení války se vrátil do Berlína, který se začal zmítat v nepokojích.