Na nový rok 1919 byl Heinz Guderian jmenován do štábu centrály obranných služeb na východní frontě vytvořené polním maršálem Paulem von Hindenburgh jako instituce koordinující obranné skupiny, které vznikaly pro boj s bolševickou a polskou hrozbou. Bylo to v do v době, kdy vznikal Freikorps, organizace daleko důležitější a ztělesňující obavy Němců proti komunismu. V březnu byl pak převelen na sever do Bartensteinu, kde bolševici tlačili na pobaltské státy a ohrožovali Východní Prusko. 2. června nastoupil Guderian, 2. důstojník generálního štábu k Železné brigádě, nejvýkonější jednotce Freikorpsu (velel jí Guderianův bývalý učitel z Válečné akademie generálmajor Rüdiger von der Göltz), čímž chtěl generálplukovník Hans von Seeckt, velitel armády, posílit svůj vliv v této oblasti. O několik dní později v bitvě u Lemsalu prokázal své velitelské schopnosti, když při útoku skvěle zastoupil velitele oddílu, u něhož sloužil. Také v této době se Spojenci dověděli o vraždění lidí v Pobaltí, kterého se účastnili nejen bolševici, ale stejně tak i příslušníci Freikops. Von der Göltz svrhl vládu Karlise Ulmanise a nastolil vlastní, což donutilo Spojence zasáhnout.

V květnu 1919 se veřejnost dověděla o podmínkách Mírové smlouvy. Německo bylo nuceno snížit stav armády na pouhých 100.000 mužů, bylo mu zakázáno vlastnit a vyrábět tanky, těžké dělostřelectvo, ponorky a válečná plavidla, a letectvo. Také byly zrušeny vojenské akademie a generální štáb. V této době prožíval Guderian velké zklamání, protože téměř všechno co mu bylo drahé bylo zničeno, jak je to patrné z dopisů, které psal své manželce. Téměř bezbranné Německo se spojilo s Rusy (ne však s bolševiky, ale s bílými) a německé zbraně jimi byly vlastně koupeny. Ani Železná brigáda neušla změnám a velitel armády von Seeckt jí nařídil stáhnout se z Pobaltí, na což však její velitel, von der Göltz nereagoval. Guderian se v této době obtížně rozhodoval, na kterou stranu se má přiklonit - zdali k armádě nebo k Freikorpsu. Měl si vybrat mezi vojenskou poslušností a vlastenectvím. V říjnu 1919 byly německé síly v Pobaltí poraženy, což jeho problém fakticky vyřešilo.

Na konci září 1919 byl poslán k 10. brigádě Reichswehru v Hannoveru a v lednu 1920 se vrátil ke starému 10. praporu myslivců v Goslaru, což pro něj znamenalo odpočinek od psychického vypětí, které v uplynulých měsících prožíval, a stal se velitelem roty. V následujících měsících se Německo zmítalo v nepokojích a i samotný Guderian jich nebyl ušetřen. Při Kappově puči pochodovali Freikorps na Berlín a i 10. prapor myslivců se účastnil potlačení tohoto povstání, které stálo jen málo krve. V převratech, které měly následovat už Guderian neváhal jako v Pobaltí a vždy se přiklonil na stranu Reichswehru a jejího vrchního velitele von Seeckta. V dopisech, které psal své ženě je však patrné, že doufá v příchod nového spasitele, jakým byl ve své době von Bismarck. Při reorganizaci Reichswehru se von Seeckt snažil o vytvoření nepolitické organizace a o vytvoření takové síly, která by se v Budoucnu mohla stát základem nové a profesionální armády. Povolal 100.000 nejlepších mužů a namísto zrušeného generálního štábu vytvořil Truppenamt (úřad odpovídající za obranu, organizaci, výzvědnou službu a výcvik). Dále bylo zřízeno speciální oddělení věnující se vojenské historii a prognózám budoucího vojenského vývoje. Až do konce roku 1921 pracoval Guderian ve výcviku pěchoty. Tato funkce mu kromě neocenitelných zkušeností ve výcviku na nejnižší úrovni umožnila lépe proniknout do vztahů mezi důstojníky a vojáky.

Nahoru