Otevírá se východní fronta (1941 - 1942)

Po ukončení tažení do Francie byl Heinz Guderian, mj. spolu s Hothem, 19. července 1940, povýšen do hodnosti generálplukovníka (Generaloberst). Zároveň bylo několik generálplukovníků (von Brauchitsch, Keitel, von Rundstedt, von Bock, von Leeb, List, von Kluge, Witzleben a von Reichenau) povýšeno do hodnosti generál - polní maršál (Generalfeldmarschall). Ještě předtím se Hitler upnul na další cíl ve svém smrtícím tažení, na Velkou Británii. Operace s názvem Seelöwe (Lvoun), přijatá 16. července, se měla uskutečnit 15. srpna 1940. Po zničení, nebo rozptýlení Britského královského letectva (Royal Air Force - RAF) se měly německé jednotky ve třech proudech vylodit na jižním pobřeží Anglie. Pro tento účel byla dokonce vyvíjena speciální obojživelná vozidla a tanky. Operace se nakonec neuskutečnila, protože Göringova Luftwaffe nebyla sto britské letectvo porazit a po několika týdenních vzdušných bojích, jež vešly ve známost, jako Bitva o Británii, Hitler upřel svůj zrak opačným směrem, což mnoha vojenským špičkám doslova vyrazilo dech.

Plán na napadnutí Sovětského svazu, nechal Hitler zadat již 19. července, většina důstojnického sboru se však o něm dozvěděla až na podzim. Guderianem, který se tuto zprávu dozvěděl v listopadu, to otřáslo, neboť spolehlivé informace o sovětských silách hovořily o téměř 20.000 tancích. Větší strach však měl, stejně jako většina aktivních účastníků 1. světové války, z války na dvou frontách. To si ovšem vrchní velení nepřipouštělo, neboť vrchní velitel armády von Brauchitsch slíbil Hitlerovi vítězství již za 8 týdnů. Konečný plán operace s krycím názvem Barbarossa byl přijat 18. prosince 1940. Po úspěchu ve Francii se Hitler do tanků zahleděl tak, že nařídil zvýšení produkce tanků, což však nebylo možné, a tak, aby mohl zdvojnásobit počet tankových divizí, nařídil rozdělení stávajícího počtu tanků a zvýšení podílu pěchoty v takovýchto divizích. Přestože se zmenšil počet tanků v divizích, bojeschopnost se zvýšila, jednak proto, že byly z výzbroje vyňaty lehké tanky PzKpfw I a PzKpfw II, které se v bojích neosvědčily, a střední tanky PzKpfwg IV byly vyzbrojovány novým kanónem, ale hlavně proto, že tankové posádky byly zkušenější, a rovněž důstojníci získali cenné zkušenosti.

Původní datum operace bylo stanoveno na 25. května 1941, v důsledku selhání italských jednotek v Libyi a na Balkáně však bylo posunuto na 22. června. Guderian byl před ofenzívou jmenován velitelem nejsilnější ze čtyř tankových formací, určených pro útok (2. tanková skupina - Panzergruppe 2). Tanková skupina se skládala z XXIV., XLVI. a XLVII. tankového sboru a čítala celkem 5 tankových, 2 motorizované divize, 2. divizi SS Das Reich a elitní motorizovaný pluk Grossdeutschland. Celá skupina, společně se 3. tankovou skupinou pod velením generálplukovníka Hotha, 9. armádou generálplukovníka Strausse a 4. armádou polního maršála Günthera von Kluge, byla součástí skupiny armád Střed (Heeresgruppe Mitte), pod velením polního maršála Fedora von Bocka, jejímž operačním cílem bylo hlavní město Sovětského svazu, Moskva. Cíly dalších dvou skupin armád byly Leningrad (skupina armád Sever - Heeresgruppe Nord, polní maršál Wilhelm rytíř von Leeb) a kavkazská ropná pole (skupina armád Jih - Heeresgruppe Süd, polní maršál Gerd von Rundstedt). Před zahájením operace bylo na hranicích se Sovětským svazem rozmístěno přes 3,5 milionu vojáků organizovaných do 162 divizí. Přestože plán operace neurčoval 2. tankové skupině žádný konkrétní cíl, vrchní velení předpokládalo, že prvotním cílem by měl být Minsk. Von Bock, podporován Hothem a Guderianem, pokládal za výhodnější cíl Smolensk.

22. června 1941 přesně v 5:30 překročily čelní oddíly 2. tankové skupiny v okolí Brest Litevska hranici se Sovětským svazem, obešly jej a XXIV. tankový sbor překročil řeku Bug, jižně od město, XLVII. severně. Při této akci se nepohodl se svým nadřízeným polním maršálem von Kluge, jež byl proti postupu tanků bez podpory pěchoty. Guderianovy tanky zahájily bleskový postup, ještě rychlejší než na Západní frontě, 24. června dobyly Slonin a 26. června již dosáhly města Sluck, ležícího 90 km od Minska. Velitel sovětského Západního frontu, dislokovaného v Bialystockém výběžku, nezpozoroval včas hrozbu obklíčení, címž své jednotky odsoudil k záhubě. Protože zatímco Guderian se k Minsku přibližoval z jihu, část 3. tankové armády generálplukovníka Hotha jej 28. června již dobyla. Při těchto akcích tankové divize vždy obklíčily a zablokovaly ruské jednotky, dokud nedorazila německá pěchota. První velká obkličovací akce byla zahájena 30. června útokem 18. tankové divize generála Nehringa. Obešla Minsk a o den později již držela Borisov, kde se setkala s částí 7. tankové divize a uzavřela tak obklíčení. Boje v této oblasti skončily 8. července. V Minském kotli bylo zničeno celkem 35 divizí čtyř armád, zajato 290.000 vojáků, ukořistěno nebo zničeno přes 3000 tanků. Za provedení této úspěšné operace dostel Guderian dubové ratolesti k Rytířskému kříži (Ritterkreuz des Eisernes Kreuzes mit Eichenlaub).

Guderian s Hothem na nic nečekali a navzdory veliteli von Kluge, postupovali dále. Mezitím bylo 2. července 1941 vydáno rozhodnutí zaútočit na Moskvu. Guderian pokračoval v tažení na Smolensk, který se měl stát odrazovým můstkem k útoku na sovětské hlavní město. Hned za Borisovem čekalo na Němce první nepříjemné překvapení. Bylo to nasazení nových tanků T-34 a těžkých tanků KV-1. Proti těmto tankům byly 50 mm kanóny tanků PzKpfw III neúčinné a proto musely být ničeny těžkým protitankovým dělostřelectvem (zejména 88 mm Flak), 75 mm kanónem tanku Panzer IV a nebo kumulovanými náložemi. Naštěstí pro Němce byly sovětské tanky nasazovány jednotlivě, namísto v duchu Guderianovy taktiky : "Netroškařit, udeřit plnou silou". Sám Guderian při prohlídce zničených tanků T-34 hovořil s obdivem o účelných tvarech, širokých pásech a mohutném kanónu. 8. července dosáhla 2. tanková skupina Dněpru a vyvstala otázka, zda se mají Guderianovy tanky vydat přes Dněpr a vystavit se tak možnému útoku silných motorizovaných útvarů, které se rychle přibližovaly, nebo počkat na pěší divize. 9. července se objevil polní maršál von Kluge na velitelství 2. tankové armády a dostal se s Guderianem do sporu. Guderian chtěl přes Dněpr, von Kluge ne. Velitel 2. tankové skupiny se v nouzi uchýlil ke lži a tvrdil, že jeho tanky jsou již z větší části shromážděné a připravené k útoku a že vyčkávání by je mohlo vystavit nebezpěčí. Kromě toho Guderian vyjádřil své přesvědčení o úspěchu akce a možnost rychlého zakončení ofenzívy dobytím Moskvy. Tolik sebedůvěry strhlo i chladného Klugeho, který se slovy : "Vaše operace visí vždy na hedvábné nitce," ponechal rozhodnutí na Guderianovi. Průzkumné oddíly rychle zjistily slabá místa sovětských jednotek a 11. července byl Dněpr bez velkých ztrát překonán. Guderianovy divize jednoduše projely kolem silně opevněných měst Orša, Mogilev a Rogačev a neodvratně postupovaly na svůj cíl : Smolensk. 1. divize jezdectva pokryla boky 2. tankové skupiny a to umožnilo útok na Smolensk. Padl 16. července.

Do dobytí Smolenska nikdo nepochyboval, že další úder úder bude směřovat na sovětské hlavní město - Moskvu. 4. srpna hlásili Guderian a Hoth při rozhovoru s Hitlerem v Borisově : 15. až 20. srpna budou tankové divize opět připravené k útoku, k úderu na Moskvu. Hitler projevil podivuhodnou rezervovanost. Bylo jasné, že nechce do Moskvy a generálové jen potřásali hlavami. Hitler vycítil odpor a nechal vše otevřené. Generálové nechali pokračovat přípravy k útoku na Moskvu. 22. srpna byl Guderian pozván k návštěvě velitele skupiny armád Střed polního maršála von Bocka do Borisova. 23. srpna se na velitelství skupiny armád sešel i s maršálem von Kluge, generály Straussem, von Weichsem a Halderem, náčelníkem generálního štábu. Právě jeho příjezd vyvolal u generálů téměř zděšení. Oznámil jim, že se Hitler náhle rozhodl změnit hlavní cíl německé ofenzívy. Nechtěl do Moskvy a rozhodl se, že tím nejdůležitějším cílem, který je třeba dosáhnout ještě před nástupem zimy, není obsazení Moskvy, nýbrž zabrání Krymu. Nakonec bylo rozhodnuto, že se Guderian vydá do vůdcova hlavního stanu do Rastenburgu ve Východním Prusku. Když se s ním loučil polní maršál von Bock, citoval legendární slova : "Mníšku, mníšku, máš před sebou těžkou cestu."

Hitlerovi nikdo neřekl, co má Guderian v úmyslu. Mluvil o výpadcích motorů, o situaci v zásobovácí, o síle ruské odporu a o ztrátách. Namaloval ponurý, ale realistický pohled. Hitler se najednou zeptal : "Považujete svoje jednotky za schopné ještě jedné velké zátěže?" Náhle se všichní zadívali na Guderiana, jež hrdě odpověděl : "Pokud budou postavené před velký cíl, který každého vojáka nadchne - pak ano !" Hitler se na Guderiana zahleděl a řekl: "Myslíte přirozeně Moskvu ?", řekl Hitler. "Ano můj Vůdče, dovolíte mi vyjmenovat moje důvody ?" Hitler svolil a Guderian pronesl svou ohnivou řeč. Vylíčil mu strategickou důležitost a nepostradatelnost sovětského hlavního města. Vylíčil mu, že pokud dobyje Moskvu, bude moci snáze dobýt i Pobaltí a hospodářské oblasti Ukrajiny a zamezit přesunu sovětských sil, především ze Sibiře. Sdělil Hitlerovi, že všechny přípravy již byly učiněny a jednotky jsou připraveny zahájit postup na hlavní město : "Nechte nás pochodovat na Moskvu, my ji dobyjeme." Dějiny pruské a německé armády neznají žádnou podobnou scénu mezi generálem a jeho nejvyšším velitelem, která by byla tak vzrušující a dramatická jako tato. Hitler mlčky naslouchal, vstal a začal svou ostrou obhajovací přednášku. Řekl, že jeho generálové nerozumí hospodářské, ani politické stránce války. Guderian pochopil, že vše podstatné již bylo řečeno. Celá scéna znovu ukázala, že generálplukovník Heinz Guderian je jedním z mála těch, kteří jsou schopni Hitlerovi oponovat.

Rozkazy byly vydány a pravé křídlo 2. tankové skupina se 24. srpna vydalo na jih podpořit 2. armádu. Po dalších několk dnů se Guderianova tanková skupina držela zpět. 27. srpna se 2. tanková skupina dostala pod silný tlak nepřítele, na což Guderian reagoval naléháním na von Bocka, aby jeho jednotky posílil. Situace se vyostřila 4. září, kdy velitel armádní skupiny požádal o Guderianovo odvolání. Nicméně Guderian na své místě setrval a pomalu postupoval na jih. Znovu se naskytla šance uskutečnit velkou obkličovací operaci, proto 1. tanková skupina pod velení generálplukovníka Ewalda von Kleist zahájila postup na sever od Kremenčuku. 16. září se čelní odřady obou tankových skupin setkaly u Lokhvista a obklíčení tak bylo dokončeno. V této pasti celkem uvízlo půl milionu ruských vojáků, přes 800 tanků a 3500 děl. Krátce po tom, vydal Hitler nový rozkaz - znovuzahájení útoku na sovětské hlavní město.

Finální útok na Moskvu začal 2. říjnu pod krycím označením operace Tajfun. Účastnila se ho i 2. tanková skupina, která však vyrazila již 30. září. Celá skupina armád Střed byla posílena 7 tankovými a 4 motorizovanými divizemi 4. tankové skupiny pod velením generálplukovníka Ericha Höpnera. Guderianova tanková skupina postoupila během dvou dnů o 145 km a dobyla město Orel. O něco později dobyl XLVII. tankový sbor Bryjansk a spojil se s 2. armádou. Zároveň se tak vytvořily dva kotle (na jih a na sever od Bryjanska), kde se bojovalo až do 25. října. Další kotel vytvořily 3. a 4. tanková skupina u Vjazmy. V těchto třech kotlích zůstalo uvězněno přes 650,000 vojáků, 1200 tanků a 5400 děl. 6. října napadl první sníh, Guderianova formace, právě povýšená na tankovou armádu (Panzerarmee 2) uvízla v blátě, jednotkám byl znemožněn přísun střeliva, paliva a potravy. 14. listopadu měla 2. tanková armáda pouze 50 bojeschopných strojů, zatímco v červnu jich měla celých 600. Déšt byl vystřídán zimou, nejhorší, jakou kdo pamatoval, se silnými vánicemi a třeskutými mrazy, ale cesty se mrazem zpevnily, což umožnilo pokračovat v útoku na Moskvu 16. listopadu, ale začaly se objevovat problémy se zamrzáním tanků a zbraní, a v neposlední řádě i s tužším odporem sovětů a nasazením nových tanků KV-1 a T-34. Koncem listopadu Guderianova tanková armáda obklíčila město Tula a dostala se až na 60 km k Moskvě, 2. divize SS Das Reich se dostala dokonce na 9 km od Kremlu, byla však donucena stáhnout se zpět. 30. listopadu předsunutá hlídka 2. tankové armády dosáhla města Chimski, které leželo necelých 10 km od města. 6. prosince Guderian, Höpner a Reinhardt (ve funkci velitele 3. tankové skupiny nahradil Hotha) čelily mohutné sovětské ofenzívě a byli donuceni ustoupit, zatímco von Kluge nařídil 4. armádě ustoupit již 4. prosince. Důvodů bylo mnoho : opotřebení tankových formací, krutá zima, nedostatek zimní výstroje a maziv. Nejdůležitější ale bylo to, že se Stalin od svého špeha, Dr. Sorgeho dozvěděl, že Japonsko na Sovětský svaz nezaútočí, čímž mohl přesunout k Moskvě elitní sibiřské divize. Jejich zapojení do bojů od 5. prosince znamenalo konečné zastavení ofenzívy. V souvislosti s tuhým sovětským odporem se znovu začala množit nespokojenost generálů s vrchním velením, když von Rundstedt uskutečnil již na konci listopadu v Rostovu na Donu strategický ústup a za to byl okamžitě odvolán. Polní velitelé s ohledem na čtyřicetistupňové mrazy navrhovali zastavit ofenzívu, což Hitler důrazně odmítl. 17. prosince odstoupil ze zdravotních důvodů velitel skupiny armád Střed von Bock a byl nahrazen von Klugem (mezi ním a Guderianem okamžitě došlo k roztržce), zároveň byl 19. prosince nahrazen von Brauchitsch, vrchní velitel armády, ve své funkci samotným Hitlerem. Zároveň Hitler omezil pravomoci náčelníka generálního štábu, Halder tak zodpovídal pouze za východní frontu. 20. prosince odletěl Guderian do Rastenburgu, kde Hitlerovi poreferoval o strašlivých podmínkách na frontě, což s Hitlerem nehnulo a tak se velitel 2. tankové armády vrátil zpět na frontu. 24. prosince se situace mezi Guderianem a jeho nadřízeným von Klugem vyhrotila, neboť se dozvěděl, že se Guderian stáhl z města Chern o den dříve, než mu nařídil a obvinil jej z porušení rozkazů. Impulzivní Guderian opět, jak měl ve zvyku, požádal, aby byl zbaven velení, na což Hitler (rozezlen Guderianovým odporem proti jeho rozhodnutí neustupovat) reagoval jeho odvoláním 26. prosince 1941.

Po překvapivém odvolání v prosinci 1941 se Guderian stáhl do ústanní. Nekomunikoval téměř s nikým vyjma rodinného kruhu. Navíc se přidaly i zdravotní problémy, snad z dlouholetého psychického vypětí a v březnu 1942 jej dokonce postihla srdeční přírodu. Na podzim se jeho zdravotní stav ještě zhoršil. Na jaře onemocněla i Gretel, takže musela ulehnout na několik měsíců, což Heinzovi jistě neprospělo. Guderianovo odvolání zároveň podnítilo aktivitu hnutí spiklenců, kteří jej záhy kontaktovali a žádali jej, aby se k nim přidal. Guderian vědom si své přísahy je odmítl, ale nikoho neinformoval o tom, že nějaké hnutí odporu existuje. V říjnu 1942 dostal Guderian od Hitlera dar, dva a půl tisíce akrů půdy ve Warthegau. Je zajímavé s jakou vervou se bývalý elitní generál vrhl na hospodaření, a zejména chovu dobytka. Dokonce se zdálo, že konečně nalezl klid.

V době, kdy byl Heinz Guderian stranou vojenského dění se stalo mnoho událostí. Především se, na jaře 1942, německá armáda vzpamatovala ze zimních nezdarů a zahájila novou vlnu ofenzív, zejména na jihu Sovětského svazu. Úplně na významu pozbyla Moskva jako strategický cíl, neboť Hitler vrhl většinu sil na dobytí kavkazských ropných polí. Zároveň se pokračovalo s obléháním Leningradu, protože vrchní velení odmítalo návrch dobýt město přímým útokem. Obléhání ovšem bylo velmi neúčinné, protože Lenigrad byl v zimě zásobován po zamrzlém Ladožském jezeře, a proto, že z leningradských továren vyjížděly stále nové tanky KV-1. Nejvíce pozornosti ovšem přitáhla brilantní dobytí Krymu von Mansteinovou 11. armádou. Ve vojenských kruzích se o Guderianovi úplně přestalo mluvit, oživil je až Rommel, který řekl na podzim 1942 Hitlerovi, že by byl velmi vhodným mužem na místo velitele Tankové armády Afrika (Panzerarmee Afrika). O Guderianových kvalitách se před Hitlerem zmínil i Sepp Dietrich, Hitlerův oblíbenec s výtkou, že s ním nebylo dobře zacházeno. Hitler je oba odmítl. Zároveň byl otřesen z podzimních událostí, kdy se Spojenci vylodili v severní Africe, a Paulusova 6. armáda byla obklíčena ve Stalingradu, což způsobilo další čistky ve velení, například nahrazení náčelníka generálního štábu Haldera generálporučíkem Kurtem Zeitzlerem. Kladem bylo, že tyto události přiměly Hitlera k modernizaci tankového vojska, takže se začínaly vyrábět nové tanky PzKpfw V Panther a PzKpfw VI Tiger. Na zvýšení výroby tanků se nejvíce podílel nový ministr zbrojní výroby Albert Speer.