Přichází mír (1946 - 1954)

Po skončení války a zajetí americkou armádou, nastalo pro Heinze Guderiana hořké období. Přes noc se jeden z nejvýznamnější představitelů vojenské moci v Německu stal bezejmeným uprchlíkem, a aspirantem na obvinění z válečných zločinů. Vítězní Spojenci (kapitulaci podepsal Keitel v Karlshorstu u Berlína 7. května 1945) chtěli soudit nejen jednotlivce, ale i celé organizace, takže se Guderian jako náčelník generálního štábu a polní velitel ocitl ve dvou ohních. Guderiana velice urazilo chování některých vyšetřovatelů a strážných, na což si ostatně stěžovalo i mnoho dalších zajatců. Guderian sdílel zajatecký tábor se svými dřívějšími spolubojovníky Listem a von Weichsem. S tím, jak válka odcházela, se životní podmínky v táborech zlepšovaly. Zároveň generálové jistě nepociťovali nudu, protože byli téměř neustále vyslýcháni svými vězniteli. Guderianovo chování se často lišilo a záviselo na chování dozorců a vyšetřovatelů, jindy byl přátelský a sdílný, jindy nepřístupný a zasmušilý. V září 1945 se dozvěděl o žádosti Polska o jeho vydání a postavení před Válečný soud, což ovšem Spojené státy odmítly.

Na počátku roku 1946 se Guderian ocitl v táboře v Allendorfu, spolu s několika desítkami dalších generálů a štábních důstojníků. Spojené státy tím sledovaly schromáždění co nejvíce informací. Zde se Guderian setkal s dalším bývalým náčelníkem generálního štábu, generálplukovníkem Halderem. Jejich dřívější rozpory se po válce snad ještě prohloubily a ani jeden z nich neměl chuť se s tím druhým stýkat (Guderian projevoval zpočátku zájem, byl však odmítnut). Guderian zpočátku neprojevoval zájem podílet se na projektu, k jehož účelu sem byl umístěn, a tak se iniciativy chopil Halder. Časem svůj názor ovšem změnil a začal také spolupracovat (nejvíce po té, co se 18. července 1947 dozvěděl, že obvinění bylo staženo). V táboře se mezitím vytvořily dvě skupiny důstojníků, jedna v čele s Halderem a druhá s Guderianem. Halder se nestýkal s nikým z Guderianovy skupiny, ani s bývalým velitelem armády polním maršálem von Blombergem, ani s tvůrcem Luftwaffe polním maršálem Erhardtem Milchem. Oba generálové si nic nedarovali a častovali se mnohými urážkami, a kritizovali články, které psal ten druhý (Guderian psal o výcviku důstojníků generálního štábu). Guderian nakonec před Válečným soudem stanul, tedy měl stanout, a to pouze jako svědek v případu Malmédy, protože žádná země nevznesla podstatné obvinění podepřené důkazy. Soud byl 17. června 1946. Protože předtím neštřil chválou na obžalované v tomto procesu, bývalé členy Leibstandarte SS Adolf Hitler, z nich někteří, a to zejména její první velitel Dietrich byli jeho přátelé, nebylo mu dovoleno svědčit, proti čemuž důrazně protestoval. Nakonec byli členové této elitní jednotky odsouzeni, a někteří, jako například hlavní aktér případu Peiper, dokonce k trestu smrti. Většina trestů byla ovšem později snížena a na nikom nebyl hrdelní rozsudek vykonán.

V den svých 60. narozenin, 17. června 1948 byl konečně propuštěn ze zajetí, z tábora v Neustadtu, přestěhoval se do malého domku ve Schweigau bei Fusen a začal pracovat na svých pamětech, pro jejichž základ posloužily výslechy v táborech, které nazval Vzpomínky vojáka (v orig. Erinerungen eines soldaten, vyšlo 1951). Znovu se začal věnovat zemědělství, když chování dobytka vystřídalo zahradničení a sázení stromů. Zároveň vyvracel pomluvy, které se po válce vyrojily v knihách, jež po válce vycházelo mnoho. Nejhorší byla Schlabrendorffova kniha Důstojníci proti Hitlerovi (v orig. Ofiziere gegen Hitler), kde se psalo, že Guderian udal účastníky červencového atentátu, aby se mohl stát náčelníkem Generálního štábu. Autor posléze svou chybu přiznal a Guderianovi se omluvil.

Zbytek života trávil v ústraní a jeho jméno se objevovalo jen v souvislosti s příležitostným vydáváním děl, týkajících se vojenských událostí. V říjnu 1950 napsal knihu s názvem Může být Západní Evropa poražena ? (v orig. Kann Westeuropa  verteitigt werden ?) a jejím cílem bylo vyjádřit obavy z Východu, které se obával již před válkou. V roce 1951 vydal další knihu s názvem Tak to nepůjde (v orig. So geht  es nicht), kde se obává, že NATO bude chtít Německo využít k obraně proti hrozbě z Východu. V roce 1952 byl vydána další kniha s názvem Panzer Leader, kterou knitika přijala s nadšením (kniha se stala bestsellerem), což Guderianovi udělalo velkou radost (v březnu 1954 byl navíc jmenován čestným členem Mezinárodní společnosti Marka Twaina). Pak se jeho zdraví začalo prudce horšit a 14. května, jeden z nejslavnějších a nejschopnějších generálů 2. světové války, zemřel ve Schweigau bei Fusen ve věku nedožitých 64 let, přesně 14 let po svém skvělém průlomu u Sedanu.