Křest bojem (1939 - 1940)

V březnu 1939 se Leibstandarte účastnila okupace Čech a Moravy, čímž bylo Československo na dalších šest let vymazáno z mapy Evropy. Po několika týdnech Leibstandarte předala okupační úkoly jiným jednotkám a vrátila se konečně do Berlína, kde se její vojáci až do konce srpna věnovali běžným strážním povinnostem, a nebo se účastnili vojenských přehlídek. V červnu 1939 vydal Hitler nařízení o reorganizaci stávajících jednotek Zvláštního určení SS, čímž vznikly první divize SS, k nimž byl přiřazen dělostřelecký pluk. Zároveň se Willi Bittrich stal náčelníkem štábu Leibstandarte, která byla z reorganizace vyňata. Období klidu pro Dietrich a jeho pluk skončilo v srpnu, kdy byl přijat plán na vpád do Polska, jež dostal krycí název Plán bílý (Fall Weiss).

Dietrich obdržel rozkazy 24. srpna. Leibstandarte se stala součástí XIII. sboru generála jízdy Maximilliana von Weichs, 8. armády, které velel generál pěchoty Johannes Blaskowitz. 25. srpna se Leibstandarte vydala do Kunersdorfu v blízkosti polské hranice, přičemž v Berlíně zůstal pouze strážní prapor. Leibstandarte byl jediným motorizovaným útvarem v XIII. sboru, který zahrnoval ještě 10. a 17. pěší divizi. Úkolem Blaskowitzovy 8. armády bylo podporovat 10. armádu při postupu na Varšavu. Pro Seppa Dietricha byl nastávající konflikt novou zkušeností, protože se mu poprvé v životě naskytla příležitost velet pluku ve válce. Proto pro něj byl Bittrich velkým přínosem, přestože o Seppovi a především o jeho vojenských schopnostech neměl valné mínění.

Časně ráno 1. září provedly jednotky SS oblečené do polských uniforem útok na německý vysílač v Gleiwitzi, což Hitlerovi posloužilo jako záminka k vyhlášení války. 1. září 1939 ve 4:45 překročily čelní odřady Německé armády polské hranice, a tak začala 2. světová válka. Leibstandarte hned za polskými hranicemi překročila řeku Promo a i přes silný odpor dobyla Boleslavec. Potom byla ovšem zastavena 19. polskou divizí, takže předpokládané spojení se 17. divizí generálmajora Locha ve Wieroszovu nevyšlo.Leibstandarte se do Wieroszova prodrala až následujícího dne a společně se obě jednotky vydaly k městu Burzenin na řece Wartě. V důsledku špatného terénu v okolí řeky, zpomalující pohyb vozidel, a zvyšujícího se odporu polských vojáků je dobyli až 4. září, takže 8. armáda již neplnila svou úlohu bočního zajištění 10. armádě, která již Wartu překročila 6. září i přes silný odpor Leibstandarte prorazila až k městu Pabianica, na něž zaútočila 7. brzo ráno. Městská posádka ještě podpořená ustupujícími jednotkami jí způsobila těžké ztráty, a až po zásahu 17. divize (jejíž velitel si neodpustil uštěpačnou poznámku) se město následujícího dne podařilo dobýt.

Téhož dne dostal Dietrich nové rozkazy, takže nyní měla Leibstandarte provádět vyčišťovací a zajišťovací úkoly, což byl jasný signál toho, že s ní armáda není příliš spokojena. Když se o tom dozvěděl Hitler, rozhodl se ji přesunout k Reinhardtově 4. tankové divizi, součásti XVI. sboru generála jízdy Ericha Höpnera, 10. armády generálplukovníka Waltera von Reichenau, aby se účastnil útoku na polské hlavní město. Ke 4. tankové divizi se Leibstandarte připojila 9. září, tedy ve stejný den, kdy měl být zahájen útok. Polská armáda byla ovšem rychlejší, a zaútočila na 8. armádu, která se následujícího dne musela stáhnout, načež velitel skupiny armád Jih, generálplukovník Gerd von Rundstedt nařídil 10. armádě, aby jí pomohla ze svízelné situace. 4. a 9. tanková divize byly ovšem zaměstnány těžkými boji na předměstích Varšavy, kde jim její obránci způsobily těžké ztráty. Útok na polské jednotky ohrožující 8. armádu tedy mohla jen provést Leibstandarte, kterou podporovala 31. pěší divize. Při několika denních bojích v okolí Piestowa se jim podařilo poláky zastavit a zatlačit zpět. Von Rundstedt reagoval změnami rozkazů, címž se Dietrich se svými muži připojil k jednotkám ničícím lokální ohniska odporu mezi řekami Bzurou a Vislou.

17. září vstoupili do Polska sověti, kteří dokončili zkázu Polska. Boje v okolí Varšavy skončily 19. září, načež byla Leibstandarte přidružena k XV. sboru, který útočil na Modlin. 25. se Dietrich setkal s Hitlerem v Guzowě, kde mu líčil boje, ve kterých se se svými muži v průběhu tažení ocitl. 27. kapitulovala Varšava a o dva dny později skončila válka i pro Dietricha a jeho muže. Ztráty této elitní jednotky byly sice nízké (asi 100 mrtvých a 300 raněných), avšak oproti ztrátám armády dost vysoké. Armádní velitelé po celé tažení poukazovali na nedostatečnou vycvičenost mužů SS, jejich agresivitu a brutalitu. Velitel 8. armády chtěl dokonce nechat Dietricha postavit před soud za plenění vesnic a zabíjení civilistů jeho vojáky, kteří doslova žíznili po krvi. I přesto bylo jejich počínání jen slabým odvarem toho, co prováděli jejich kolegové z Totenkopfverbande, kteří postupovali za armádou s vyčišťovacími a bezpečnostními úkoly. Blaskowitz o tom dokonce napsal podrobné memorandum, které vrchní velitel armády generálplukovník Walter von Brauchitsch, který svůj úřad zastával od roku 1938, když vystřídal von Fritsche, smetl ze stolu, a jednotky SS byly vyňaty z pravomoce vojenských soudů.
Po skončení bojů v Polsku se Leibstandarte přesunula do protektorátu Čechy a Morava (Böhmen und Mähren), kde je přivítal říšský protektor Konstantin svobodný pán von Neurath. Služba se skládala více méně ze strážení důležitých budov. Dietrich se koncem října vrátil zpět do Berlína, aby se dozvěděl o důležitých událostech které měly následovat. Hitler se totiž po ovládnutí Polska a získání vysněného Lebensraumu (životního prostoru), rozhodl podrobit si Francii. Základem pro plán útoku, na kterém začal generální štáb pracovat, byl starý von Schlieffenův plán, který byl jen mírně poopraven. Operace s krycím označením Plán žlutý (Fall Gelb), měl být zahájen 12. listopadu, což se ovšem von Brauchitschovi povedlo Hitlerovi rozmluvit.

Členové hnutí odporu nelenili a na hrozbu války s Francií reagovali, jak jinak, atentátem při oslavě 16. výročí pivního puče, 8. listopadu. Byl neúspěšný, protože v době výbuchu bomby v sálu pivovaru, již byl Hitler i s Dietrichem dávno pryč. Krátce poté seLeibstandarte vrátila zpět do Německa, aby se s XIX. tankovým sborem, kterému nevelel nikdo jiný než Guderian, v Koblenci připravoval na invazi. Dietrichovi se spolupráce s tímto vyjímečným mužem jistě nepříčila. Ke konci roku 1939 dostal Himmler konečně od Hitlera svolení k reorganizaci jednotek SS na armádní divize. Takto byly vytvořeny celkem tři divize - divize zvláštního určení SS, SS Totenkopf, a policejní divize, zatímco Leibstandarte se tyto změny nikterak nedotkly. O vánocích navštívil Dietricha a jeho vojáky samotný Hitler, který jim vyjádřil, jak si jich cení. Na nový rok vydal Dietrich naoplátku v denním rozkazu : "Navždy budeme jeho (Hitlerovými) vojáky nejvěrnějšími.", ještě před ovšem Vůdce nařídil zahájit útok 17. ledna.

11. ledna přistálo v Belgii německé letadlo. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby v něm neseděl štábní důstojník s plánem na invazi do Francii, na palubě. Plán sice nebyl celý vyzrazen, nicméně bylo datum zahájení operace posunuto, a plán přepracován. Tohoto úkolu se ujal geniální stratég, generál pěchoty Erich von Mastein. Jeho plán s krycím názvem Seknutí srpem (Sichelschnitt), jehož konečná verze byla přijata 24. února, stanovil datum útoku na 10. květen. 29. února se Leibstandarte připojila ke skupině armád B, které velel generálplukovník Fedor von Bock, na několik dní byla přidělena k X. sboru, a od 13. března ke Schmidtovu XXXIX. tankovému sboru, k Zickwolffově 227. pěší divizi, která byla dislokována v Neukirchenu, asi 40 km od Holandské hranice, kde setrvala až do předečera bitvy. Ještě předtím, než začal invaze do Francie, byly zvláštní jednotky SS, koncem března 1940, přejmenovány na Zbraně SS (Waffen SS)
Cílem dvou výše zmíněných jednotek bylo překročit holandské hranice a obsadit mosty až po řeku Ijssel. Z Leibstandarte a částí 227. divize byly vytvořeny dvě rychlé skupiny Nord a Mitte, které měly tento úkol splnit. 9. května byla vyhlášena pohotovost a časně ráno, v 5:35, 10. května byla operace zahájena. Obě skupiny rychle postupovaly, neboť holandská armáda nebyla připravena na německý úder, a svůj úkol se jim podařilo splnit časně odpoledne, kdy dosáhly Zwolle na Ijsselu. Rychlá skupina Mitte dosáhla dokonce Apeldoornský kanál, a obě skupiny získaly více než tisíc zajatců s téměř nulovými ztrátami. Dalšího dne postupovaly obě skupiny odděleně, a obsazovaly oblast kolem Apeldoornu a Zwolle. Téhož dne byla Leibstandarte převelena ke Schmidtovu XXXIX. sboru, který měl provést útok na Rotterdam. Útok se nakonec neuskutečnil, neboť město kapitulovalo pod pohrůžkou vybombardování (závada na spojení u Luftwaffe však způsobila, že bylo bombardováno stejně).

Ještě téhož dne dostal Dietrich nové rozkazy, a měl se vydat do Francie, postupem z Rotterdamu přes Másu. Předtím se ovšem odehrál incident, který znovu posílil odpůrce Leibstandarte - několik vojáků SS začalo střílet na holandské vojáky, kteří se vzdávali 7. letecké divizi, a zranili přitom jejího velitele, generálporučíka Kurta Studenta. 15. května Holandsko kapitulovalo a Leibstandarte dostala několikadenní dovolenou. Dovolená skončila 18., kdy byla dočasně převedena pod Hausserovo velení, do bojů však zasáhla až 23., kdy se připojila k tankové skupině von Kleist. O dva dny později se Leibstandarte se připojila ke Guderianově XIX. tankovému sboru u Wattenu.

Hned když Dietrich dorazil ke kanálů u Wattenu, nečekal a v rozporu se svými rozkazy vydal pokyn k obsazení důležité vyvýšeniny nad kanálem, za což později, na Guderianův návrh, který s jeho rozkazem plně souhlasil, obdržel Rytířský kříž (Ritterkreuzdes Eisernes Kreuzes). 27. května se Leibstandarte vydala do útoku na Wormhoudt proti britské 48. divizi. Ani dalšího dne, v den Seppových 48. narozenin, se nepodařilo Wormhoudt obsadit, a navíc bylo téhož dne při cestě mezi veliteli praporů, Dietrichovo vozidlo napadeno britskými vojáky a Sepp byl několik hodin v nebezpečné situaci. Nakonec byl vysvobozen, ale němečtí vojáci byli touto epizodou a tuhým odporem britů ve Wormhoudtu velmi podrážděni. Po válce bylo vzneseno obvinění, že příslušníci Leibstandartepovaraždili asi stovku britů. Dietrich z tohoto činu obviněn nebyl, příkaz k jejich zavraždění vydal pravděpodobně tehdejší velitel 2.praporu Leibstandarte SS Hauptsturmführer Wilhelm Mohnke.
31. května se Leibstandarte vydala do Calais, aby si odpočinula od bojů. Není bez zajímavosti, že někdy v této době se začalo používat označení Leibstandarte - paklíč (dietrich - něm. paklíč). V této době se již tažení do Francie chýlilo k závěru, většina britského expedičního sboru (BEF - British Expedicion Forces) již byla v Anglii, a téměř celá francouzská armáda zničena. Von Bock a von Rundstedt zahájili úder proti jejímu zbytku na Sommě. Leibstandarte se 3. června připojila k von Reichenauově 6. armádě, do svazku Höpnerova XVI. tankového sboru a měla se účastnit úderu na Rove. Von Bock s ní měl jiné úmysly, a přemístil ji ke Kochově XXXIV. sboru, který měl prolomit francouzské pozice na Marně. 10. června zahájila Leibstandarte útok a i přes odpor francouzů se jí podařilo za několik dní postoupit daleko k jihu. Od 16. června se již postup zrychlil, a 20. června již byli Dietrichovi vojáci v Clermont-Ferrandu. 22. června byl Dietrich a jeho muži převeleni zpět k XVI. sboru, aby podpořili ofenzívu Italů, kteří se vylodili na Riviéře. O tři dny později dostal Dietrich rozkaz od samotného von Bocka, aby zastavil veškeré válečné operace, protože francouzská armáda kapitulovala.

Dietrich byl velmi spokojen s výkonem svých vojáků. Stejné pocity měl i Adolf Hitler, který mu 4. července 1940 udělil Rytířský kříž jako 24. vojáku Wehrmachtu. Leibstandarte se nyní vydala na pochod Paříží, který měl dokonat potupu francouzského lidu. Téhož dne, tedy 26. července, byl Dietrich informován o rozkazu k přesunutí Leibstandarte do Mét, ke XLI. sboru. Když Dietrich dorazil do Mét, dozvěděl se, že jeho pluk čeká reorganizace a povýšení na brigádu. Do Leibstandarte však byli, z důvodu nedostatku nováčků, převeleni vojáci z jiných divizí. Zároveň se Leibstandarte zapojila do příprav operace Lvoun (Seelöwe), tedy vylodění se do Anglie.

K plánované invazi nakonec nedošlo, protože Göringova Luftwaffe nebyla schopna zajistit takovou poporu, aby bylo možno operaci provést. Dietrichovi muži si proto užívali letních radovánek a následně i podzimu, zatímco jejich velitel se snažil uspíšit právě prováděnou reorganizaci. O Vánocích 1940 navštívil kasárna Leibstandarte sám Hitler a znovu jejím vojákům připomněl jejich vyjímečnou roli. Zatímco se Německo těšilo z porážky Francie, Mussolini utrpěl velké porážky v severní Africe a v Řecku. To Hitlerovi zhatilo plány, neboť jeho zrak byl upřen na východ, k Sovětskému svazu. Nerad tedy musel plány změnit, do Afriky poslal svého oblíbence generálporučíka Rommela, a 2. a 12. armáda se měly vydat na Balkán, aby zamezily možnému napadení armád útočících na Sovětský svaz z jihu britskými expedičními vojsky.