Po zabrání Československa v březnu 1939 se Hitlerovi zraky upřely na další cíl. V průběhu léta byla Německá armáda zabrána do příprav plánu vojenského cvičení. Guderian a jeho štáb měl hodně práce nejen s přípravou cvičení, ale i s výcvikem posádek, který ještě nebyl zdaleka dokončen, třebaže již bylo tanků dostatek (i když z velké části lehkých). 22. srpna se Guderian stal velitelem nově vytvořeného XIX. sboru (náčelníkem štábu byl Nehring) a 26. srpna, po Hitlerově rozkazu o napadení Polska se začal připravovat na válku. Přípravy na tažení byly provedeny ve spěchu, přesto se mechanizované jednotky rychle připravily.

Polsko mělo slabší a mnohem zastaralejší armádu, měla jen málo tanků a letadel a její jediná výhoda spočívala v odhodlání vojáků ubránit svůj mladý stát. Taktika se rovněž nemohla rovnat německé, polské velení se klonilo k taktice použité v I. světové válce. Spojenci Polska, tedy Francie a Velká Británie, nemohli Polsku pomoci, protože zmobilizovat armády těchto velmocí by trvalo dlouho. Francouzi i Brité plánovali, že s jejich pomocí může Polsko počítat tak měsíc od napadení, tedy někdy na počátku října. Ani Polsko nemohlo v krátkém čase sebrat všechny své divize. Všech německých 1.250.000 mužů organizovaných do 60 divizí s moderní výzbrojí a výstrojí překročilo 1. září 1939 ve 4:30 polské hranice, kryta mohutnými svazy Luftwaffe. Německo mělo největší převahu v motorizovaných a obrněných jednotkách. Při útoku bylo nasazeno celkem 9 tankových a čtyři motorizované divize a motorizovaný pluk SS (Leibstandarte SS Adolf Hitler). Guderianův XIX. sbor čítal jen jedinou tankovou divizi a dvě motorizované. Byl začleněn do 4. armády, skupiny armád Sever, takže se ani neúčastnil hlavního tažení na Varšavu. Toho se účastnil XVI. sbor, jemuž velel generál jízdy Erich Höpner.

3. tanková divize, jediná tanková divize, kterou měl Guderian k dispozici, měla uskutečnit hluboký průnik mezi oběma řekami (Brahou a Vislou), jež tekly paralelně s bočními útvary stojících divizí. Guderian sám cestoval s vedoucími tanky této divize, ale účastnil se i akcí dvou motorizovaných divizí. První den války se podařilo útočícím vojákům získat dostatek sebedůvěry po úspěších, které zaznamenali. Bylo to však také tím, že polský odpor byl špatně organizován. XIX. sbor se dal do pohybu a to co nebylo zničeno leteckými údery přesně podle koncepce Blitzkriegu to dokončily Guderianovy tanky. 3. tanková divize neměla potíže s nepřátelskými protiútoky, ale spíše se selháváním tanků a špatným zásobováním. V průběhu postupu se ukázalo, že německé tanky PzKpwf I a PzKpwf II nemají valného uplatnění, protože měly velmi slabé pancéřování. Postup tak zajišťovaly pouze těžší tanky PzKpwf III a PzKpwf IV, a již 5. září se v Pomořanech skoro neválčilo. Hitler hned jak se dozvěděl o Guderianově vítězství, rozhodl se osobně navštívit bojiště. Guderian jej po bojišti provedl a Hitler neskrýval nadšení poté, co se dozvěděl, že za pět dní bojů dosáhli ztráty XIX. sboru jen 150 mužů.

Další den byl XIX. sbor přesunut až do Bartensteinu, kde se připojil ke 3. armádě. Nyní byl jeho sbor posílen o 10. tankovou divizi, která vystřídala 2. motorizovanou. Úkol který dostal však nebyl hoden motorizovaných jednotek. Jeho sbor se měl držet poblíž 3. armády a nebylo by mu tak umožněno provést rychlý průnik, k čemuž jeho jednotky měly nejlepší předpoklady. Až po neúspěchu skupiny armád Jih a těžkých ztrátách 4. tankové divize dostal příležitost provést strategické obklíčení ze severu. U nezkušené 10. tankové divize vládl zmatek, pokud Guderian zrovna nebyl přítomen, což zpomalovalo postup XIX. sboru. 10. září se střetla 20. motorizovaná divize s 18. polskou dělostřeleckou divizí, zatímco obě tankové divize postupovaly k řece Bug. Utrpěla velké ztráty a na pomoc musela přispěchat 10. tanková divize. Tím se však ocitla 3. tanková divize úplně osamocena a i sám Guderian se ocitl v obklíčení. Když se 13. září vzdala 18. polská dělostřelecká divize, vrchní velitelství využilo výhodné pozice XIX. sboru a poslalo mu na pomoc XXI. sbor. Oba sbory se vydaly směrem v Brest Litevsku a dosáhly jej o den později, přičemž zničily několik polských tanků. Polská posádka se nevzdala, a proto 10. tanková a 20. motorizovaná divize společně 16. září zaútočily. V postupu na jih mezitím pokračovaly 3. tanková a 2. motorizovaná divize. O den později Brest Litevsk padl, což znamenalo konec tažení.

Guderian byl za tažení do Polska navržen velitelem 4. armády generálem dělostřelectva von Klugem a vrchním velitelem skupiny armád Sever von Bockem na Rytířský kříž k Železnému kříži (Ritterkreuz des Eisernes Kreuzes). 27. října mu toto vyznamenání předal osobně sám Hitler. Spolu s ním je obdrželi mj. i Franz Halder a Hermann Hoth. Faktem zůstává, že za celé tažení od 1. září ztratil XIX. sbor celkem 650 mužů a měl 1600 zraněných, což představovalo zhruba čtyři procenta z původního stavu. Během tažení se také ukázalo, jak strašně se mýlil Beck a jemu podobní, kteří odsoudily obrněné jednotky pouze do role sekundantů pěchoty, tedy síly, která byla nejvíce při tažení kritizována. Obrněné jednotky uskutečňovaly průlomy s takovou rychlostí, že polská obrana nebyla schopna na tento fakt účinně reagovat. To zvýšilo jejich prestiž natolik, že menší tanky PzKpfw I byly modernizovány a lehké divize byly povyšovány na tankové, protože se zvýšilo množství vyrobených tanků a bylo také dostatek kvalitní výzbroje z obsazeného Československa.

23. září prohlásil Hitler, že nemůže věřit armádním velitelům, což se Guderiana velice dotklo. Po návštěvě u von Reichenaua se rozhodl, že s Hitlerem promluví sám, a von Reichenau mu domluvil audienci. Byl s Hitlerem osamotě asi hodinu, kdy přednesl obhajobu generálů a jejich názor, že někdo musí vystoupit poté, kdy Vůdce řekl armádě, že jí nevěří. Hitler pak svrhl všechnu vinu na vrchního velitele, načež mu Guderian odpověděl, že pokud s ním není spokojen, měl by ho vyměnil. Zároveň však nebyl schopen navrhnout žádného kandidáta na tento post. Ani po této schůzce se prakticky nic nestalo a von Brauchitsch zůstal na místě vrchního velitele armády. Téměř okamžitě po skončení tažení do Polska, 27. září, vydal Hitler rozkaz připravit se na invazi do západní Evropy. Tento rozkaz inicioval některé německé důstojník k obnovení příprav na zavraždění Hitlera. Mezi spiklenci byli například bývali náčelníci generálního štábu Beck a von Hammerstein. Jako datum zahájení operace byl vybrán 12. listopad, přičemž spiklenci přemluvili vrchního velitele armády generálplukovníka von Brauchitsche a náčelníka generálního štábu generálplukovníka Haldera. 5. listopadu přednesl vrchní velitel armády von Brauchitsch, aby bylo datum invaze změněno z důvodu nepřízně počasí, s čímž Guderian jistě souhlasil, protože bláto po silných deštích by prakticky neumožňovalo nasazení tanků. Současně zpochybnil bojové schopnosti pěchoty, načež se Hitler rozlítil a prohlásil, že generálové plánují ještě něco jiného než ofenzívu, kterou nařídil. To von Brauchitschem otřáslo natolik, že podal demisi, kterou Hitler odmítl přijmout. Stejně tak odmítl demisi náčelníka OKW Keitela.

Již 28. září začal generální štáb s plánováním invaze na Západ. Původní návrh byl vlastně kopií starého Schlieffenova plánu z 1. světové války. Plán počítal s obejitím Maginotovy linie z boku, a hlavní úsilí mělo směřovat do Flander. S tímto plánem se počítalo až do 10. ledna 1940 kdy letadlo štábního důstojníka přistálo omylem v Belgii. Plán sice nebyl vyzrazen, ale německé velení nechtělo nic riskovat, takže se začalo pracovat na novém plánu. Autorem nového návrhu se stal právě Manstein (navrhl jej již na konci října 1939). Byl jedním v kritiků starého plánu, neboť se domníval, že francouzi mají starý Schlieffenův plán přečtený, a jakákoliv drobná chyba by Německo uvedlo do zdlouhavé války, kterou by nemuselo vydržet. Proto navrhl, aby byl postup přes Ardeny rozšířen o hlavní útok přes Ardeny k Maase a rozvinutí oddílů až k pobřeží Lamanšského kanálu. Měli by tak odříznout tak velkou část nepřátelské armády. Podle konečné verze plánu měl být hlavní úder veden přes Ardeny zanechávajíc jen jednu tankovou divizi v Holandsku a dvě v Belgii. Hothův XV. sbor, součást 4. armády, skupiny armád B, jíž velel generálplukovník von Bock, s 5. a 7. tankovou divizí měl projít přes severní svahy Arden a přiblížit se k Meuse poblíž Dinantu a měl pokrýt severní bok Reinhardtova XLI. sboru (6. a 8. tanková divize). Hlavní úder měla vést Tanková skupina Kleist (Panzergruppe Kleist, generála jízdy von Kleist), která se skládala z Guderianova XIX. sboru (1., 2. a 10. tanková divize), který byl považován za vedoucí sílu formace, a Höpnerova XIV. sboru spadající pod 12. armádu generálplukovníka Lista ze skupiny armád A, jíž velel generálplukovník von Rundstedt. K úderu bylo připraveno celkem asi dva a půl milionu vojáků, téměř 3000 tanků a asi 2500 letadel. Naproti tomu Francie a Británie disponovaly vojskem čitajícím asi dva miliony mužů. Více než 3500 tanků a necelých 2000 letadel.

10. května 1940 se německé divize vydali do boje. Již 14. května bylo poraženo Holandsko, o den déle vzdorovala Belgie. Tím byla splněna první část plánu. Guderianův XIX. sbor přes Lucembursko prošel téměř až k řece Semois, kde se střetl s francozskou obrněnou jednotkou, která byla okamžitě smetena. V noci z 11. na 12. srpna XIX. sbor překročil řeku a hned ráno se vydal k řece Máse. Von Kleistova skupina měla zaútočit 13. května odpoledne a předcházet měly rozsáhlé útoky letectva a dělostřelectva. Místo celé tankové skupiny zaútočily pouze 1. a 2. tanková divize, což ovšem s leteckou podporou stačilo k tomu, aby se francouzské jednotky v panice rozprchly. O den později se Höpnerův XVI. sbor a Hothův XV. sbor v Belgii střetly se třemi francouzskými mechanizovanými a 1. francouzskou tankovou divizí, které doslova převálcovaly. Naproti tomu se Guderianovi, který 14. Másu překročil (jako první řeku překročil a rozšířil předmostí 1. střážní pluk, kterému velel Hermann Balck), do cesty postavila 3. francouzská tanková divize, jejíž úkol zatlačit německý XIX. sbor zpět k Máse, se ukázal jako nesplnitelný. Ve stejný den překročil Másu i XLI. sbor u Mothermé a 10. tanková divize obsadila město Stonne. 15. května musela o toto městečko svést boj s 3. francouzskou tankovou divizí, které se jej podařilo dobýt. Následující den ráno jej však německá pěchota dobyla zpět. Nicméně postup XIX. sboru byl zbržděn, a až po bojích o vesnici Bouvellemont se podařilo znovu jej nastolit. Potom mu, zcela neočekávaně velitel tankové skupiny von Kleist, nařídil zastavit se, na příkaz svých nadřízených. Guderianovi se to nelíbilo a von Kleist mu o den ustoupil. 16. května začal se svojí 1. a 2. divizí rychle postupovat a do soumraku byl 60 km od Dercy na řece Serre. Potom záměrně neuposlechl von Kleistova limitu, a vydal rozkaz postupovat dál, což však velitelství tankové skupiny zachytilo. Další den přiletěl von Kleist na velitelství XIX. sboru a obvinil jejího velitele z neuposlechnutí rozkazu, načež Guderian rezignoval na svou funkci. Když se o tom dozvěděl velitel skupiny armád A, generálplukovník von Rundstedt, nařídil Guderianovi zůstat na místě a vyslal za ním velitele 12. armády generálplukovník Lista. Ten jeho rezignaci zamítl a umožnil mu učinit "průzkum sil", což fakticky znamenalo souhlas s postupem.

Večer 17. května byla 10. tanková divize napadena francouzskou tankovou divizí pod vedením de Gaulla, nicméně po počátečních zmatcích se ubránila a mohla postupovat dále. 19. května opět zaútočila de Gaullova divize do boku Guderianova sboru, byla však znovu odražena. Tento den dosáhl Guderianův sbor Perone. O den později, 20. května učinil XIX. sbor nejdelší postup, celých 90 kilometrů od Canal du Nord k Abbeville. XLI. sbor postupoval o něco severněji téměř ve stejném tempu. 21. května dostal XIX. sbor rozkaz postupovat směrem ke Calais a Boulogni, čímž se ovšem objevil problém, když u Arrassu zaútočily britské tanky na XV. sbor a 7. tankové divizi pod velením Rommela způsobila těžké ztráty. To způsobilo, že vrchní velení a Hitler znejistěli a oslabili Guderianův sbor, podpořením XV. sboru. Tím útok ztratil na intenzitě, což znamenalo, že XIX. sbor dorazil k Boulogni až 23. května, tedy až poté, co do města dorazila silná posádka. Hned po dosažení tohoto města vyslal Guderian 1. tankovou divizi na Dunkirk. 24. května bylo dobyto Boulogne a Guderian se mohl vrhnout proti Calais. Mohl, kdyby nebyl znovu váhavým von Rundstedtem zastaven. V té době se nacházel pouze asi 20 kilometrů od tohoto důležitého přístavu. Povolení postoupit dostal až po příchodu 1. brigády SS Leibstandarte, které velel Sepp Dietrich, Guderianův dobrý přítel. Po zahájení útoku na Dunkirk však XIX. sbor ztratil mnoho tanků a tak Guderian navrhl, aby se dále tohoto podniku neúčastnil. Není pochyb o tom, že kdyby Guderian nebyl bržděn svými nadřízenými, obsadil by zcela nebráněná města Boulogne a Calais, a znemožnil by evakuaci 338,000 mužů britských expedičních jednotek (British Expedition Forces -BEF) z Dunkirku.

Hitler byl Guderianovým postupem tak potěšen, že jej 28. května jmenoval velitelem nově zformované tankové skupiny, jež byla pojmenována po svém veliteli Guderian (Panzergruppe Guderian). Od té doby bylo na všech jednotkách této tankové skupiny namalováno velké bílé G, jako symbol této skupiny. Tvořily ji dva sbory XXXIX. a XLI., každý s dvěma tankovými divizemi a spadala pod Listovu 12. armádu. Byl pověřen útokem na jih, který ovšem začal až 9. června. Euforie z vítězství však netrvala dlouho a při přechodu řeky Aisine se nepodařilo pěchotě rozšířit předmostí, s 1. tanková divize tak přešla řeku až za soumraku. Poté se ovšem situace vyvíjela příznivě a postup byl zpomalován jen ojedinělými útoky dobrých francouzských tanků Char B. 13. června dosáhl Vitry, 14. Chaumont, 16. Besancon a Auxonne, 17. Pontarlier a 18. Belfort a Charmes. V průběhu tohoto zdánlivě snadného postupu se svěřil v dopisu své ženě se svou nespokojeností s neustálými změnami rozkazů. Doslova řekl : "Bitva proti vlastním nadřízeným je někdy pracnější než proti Francouzům." Svoje brilantní tažení zakončil Guderian se svou tankovou skupinou vpádem do Alsaska, kde vytvořil jednu čelist svěráku. Druhou tvořila 7. armáda, která postupovala z Německa. 22. června bylo v Réthondes podepsáno příměří ve starém vlaku. Ve stejném vlaku podepsali kapitulaci představitelé Německa a ukončili tak 1. světovou válku. Toto gesto a slavnostní průvod Adolfa Hitlera po Champs Elyseés byl pro francouzský lid strašlivou potupou.

Nahoru